Původně vlastně o nic nešlo. Hlasování Evropského parlamentu o smlouvě o Transatlantickém investičním a obchodním partnerství (TTIP) nemělo ve fázi vyjednávání, v níž se dohadování mezi USA a Evropskou unií nachází, žádný jiný než symbolický význam.
Polsko vypadá na první pohled jako velice stabilní země. Téměř osm let vlády Občanské platformy v koalici s venkovsky orientovanými lidovci doplnilo pět let velice klidného prezidentství Bronislawa Komorowského. Za tuto necelou dekádu udělalo Polsko doslova civilizační skok. Zvládlo ekonomickou krizi, asi nejlépe ze všech nových zemí Evropské unie využilo rozsáhlé pomoci z unijních fondů k zásadní modernizaci své infrastruktury, významně posílilo svoji roli v rámci osmadvacítky a stalo se nezpochybnitelným lídrem „nové Evropy“.
Je to už teď jeden z největších úspěchů ruské diplomacie v její snaze rozdělit státy Evropské unie a NATO, kterým se dosud dařilo držet jednotnou pozici vůči Rusku a jeho agresi proti Ukrajině. Moskvě se zřejmě podařilo zajistit, že nejméně čtyři vrcholní představitelé zemí EU, z toho současně i třech států Aliance, budou na oslavách 70. výročí vítězství Sovětského svazu v druhé světové válce v Evropě. Nejsmutnější na tom je, že dva z toho budou ze střední Evropy, tedy český prezident Miloš Zeman a slovenský premiér Robert Fico.
Přejezd pěti stovek amerických vojáků na asi stovce obrněných transportérů a vojenských vozů z Pobaltí do Německa se stal v Česku politickým tématem číslo jedna na celou druhou polovinu března. „Demonstrace síly“, jak přejezd konvoje nazvali shodně jak jeho příznivci, tak odpůrci, je však ve skutečnosti pouze ukázkou slabosti NATO ve východní Evropě.
Byl to asi od počátku trochu nešťastný nápad. V rámci navázání „strategických vztahů“ s Rakouskem, které měly dát nový rozměr české zahraniční politice kabinetu Bohuslava Sobotky, vedeného sociálními demokraty, byl v Černínském paláci vymyšlen koncept Slavkovského trojúhelníku.
Pobaltská Litva se stala počátkem tohoto roku další zemí, která rozšířila řady eurozóny. V eurozóně, která je zcela oprávněně považována za jádro Evropské unie, je tak už celé Pobaltí. Když si uvědomíme, že před dvaceti lety nebyly Estonsko, Lotyšsko a Litva ani samostatné státy, ale součást Sovětského svazu, je to obdivuhodný výkon. Jejich ekonomická úroveň tehdy odpovídala úrovni SSSR a byla velice vzdálena středoevropským standardům.
Střední Evropa má dnes mnoho důvodů obávat se Ruska. Jak z vojenského, tak politického, ale především z energetického hlediska. Střední Evropa se Ruska obává, ale zároveň za víc než dvacet let, dobu delší než trvání první československé republiky či II Rzeczpospolity Polska, udělala jen velmi málo pro to, aby se Ruska obávat nemusela. Západní Evropě se někdy vyčítá příliš pragmatický přístup k Rusku, zvláště Německo stálo na čele států, které i v Putinově Moskvě až do ruské okupace Krymu viděly strategického partnera Západu. To lze ale pochopit – západní Evropa dělala dobré obchody i se Sovětským svazem, zvláště po podpisech Helsinských dohod a přechodu do měkké fáze studené války.
