Zahraničná politika

Vzhledem k velmi omezené autonomii, kterou svazové republiky v sovětském systému měly, čekalo tyto státy, jenž si velmi těžce, a i za cenu krvavých střetů s Kremlem, vybojovaly samostatnost až na počátku devadesátých let, budování celé státní struktury. Navíc komplikované i důsledky cílené poválečné snahy o asimilaci, jež se projevila likvidací původních elit, masovým vysídlením statisíců obyvatel do gulagů na Sibiř a naopak přesídlením statisíců etnických Rusů do Pobaltí. „Kdyby rozpad Sovětského svazu přišel jen o několik let později, byli bychom menšinou ve vlastní zemi,“ řekla mi před časem jedna lotyšská politička. A když se člověk podíval do statistik z počátku devadesátých let, bylo tomu skutečně tak.

Problémy s ruskojazyčnou menšinou, mezi níž statisíce lidí stále mají status „neobčanů“, protože se za dvě desítky let nedokázali, nebo nechtěli naučit státní jazyk svých nových domovin, nebo tak dávají najevo svůj odpor k nezávislosti pobaltských zemí, představují i dnes největší bezpečnostní riziko, především pokud jde o Lotyšsko a Estonsko. To se výrazně zvýšilo po ruské okupaci a anexi Krymu, při níž Moskva zneužila tamních etnických Rusů.

Euro co nejrychleji

Pobaltské státy, kterým se podařilo vstoupit do Severoatlantické aliance také kvůli odporu Moskvy až v druhé vlně rozšiřování, vnímají i proto jako další pojistku své bezpečnosti a nezávislosti na mnohonásobně větším ruském sousedovi také integraci do Evropské unie. Své měny i z tohoto důvodu pevně navázaly na euro a při první příležitosti se pokoušely vstoupit od eurozóny.

Jako první se o to tři roky po vstupu do Evropské unie pokusila právě Litva, která však tehdy paradoxně díky rychlému hospodářskému růstu nesplnila inflační kritérium, a byla eurozónou nakonec odmítnuta. Estonsko, jež rozšířilo eurozónu v roce 2011 hned po Slovensku, a Lotyšsko, kterému se to podařilo s počátkem roku 2014, musely po finanční a ekonomické krizi, jež postihla v letech 2009 – a Pobaltí obzvlášť tvrdě, přinést svému přijetí eura skutečně velké oběti v podobě rozpočtových škrtů, a to i v sociální oblasti. Všem pobaltským státům se sice podařilo rychle obnovit hospodářský růst, ale ekonomická krize vyvolala velký exodus obyvatelstva za prací do zahraničí, který dělá – s výjimkou Bulharska – z Pobaltí státy s nejmasovější emigrací v rámci celé Evropské unie.

Euro jako důsledek zkušenosti s mečiarismem

Politické elity pobaltských států jsou však přesvědčeny, že tyto oběti bylo nezbytné přinést, aby se posílila bezpečnost těchto zemí, a to nejen v hospodářském slova smyslu, ale celkově. Příslušnost k tvrdému jádru Unie, za které je eurozóna oprávněně považována, totiž představuje podle zástupců Estonska, Lotyšska a Litvy další z pojistek před ohrožením suverenity ze strany agresivně se projevujícího Ruska. Evropská unie nemá samozřejmě tak silné bezpečnostní pojistky jako NATO, ale další integrace, kterou svým přístupem pobaltské státy cílevědomě podporují, může v dohledné budoucnosti přinést posílení i tohoto rozměru Unie.

Promyšlený, strategicky uvažující přístup pobaltských zemí vynikne při porovnání se zeměmi střední Evropy, které si v minulých jedenácti letech dokázaly najít tisíc důvodů, proč euro nemít, a také nechtít. Výjimkou se stalo pouze Slovensko, které poznalo nesamozřejmost příslušnosti k Západu na konci éry panování autoritářského premiéra Vladimíra Mečiara. Slovensko bylo tehdy kvůli neplnění demokratických kritérií odmítnuto jak NATO, tak také Evropskou unií. A nebýt zlomu v podobě vlády velké antimečiarovské koalice Mikuláše Dzurindy po roce 2008, mohlo se Slovensko dnes nacházet v podobné etapě integrace jako například dnešní Srbsko s mnoha podobnými průvodními jevy. Slovenské přijetí eura v roce 2009 se dnes jeví jako velmi prozřetelný krok, jehož důležitost je i v tom, že se na něm dokázaly shodnout všechny rozhodující slovenské politické síly.

Další integrace EU jako životní zájem

Osamocenost Slovenska v eurozóně v současnosti velice výrazně limituje politický potenciál střední Evropy v rámci Evropské unie a stává se i limitujícím faktorem, pokud jde o zahraniční investice do regionu. Při porovnání hospodářské výkonnosti Slovenska a ostatních středoevropských zemí po slovenském přijetí eura stojí zcela na vodě argumenty odpůrců přijetí eura v Česku, Polsku a Maďarsku, podle nichž měnová suverenita napomáhá hospodářskému růstu. Umělá devalvace české koruny před více než rokem, kdy Česká národní banka cílenými intervencemi oslabila kurz koruny vůči euru o víc než deset procent, ukázala, jak lehce může být úzkou skupinou lidí národní měna zneužita a znehodnocena.

A pak je tu onen bezpečnostní rozměr Evropské unie a zájem na její další integraci. Bez vstupu do eurozóny jsou všechna prohlášení středoevropských politiků, byť pronesena tak vzletně jako berlínský projev dnes už bývalého polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského, prázdnými slovy. Euro bylo, je a bude zásadním prostředkem integrace EU – sice ne nezbytnou, ale zásadní podmínkou posilování dalších integračních dimenzí Unie, včetně vojenské a bezpečnostní. Pobaltí si je toho vědomo a zájem na další integraci EU bere jako životní zájem svých států. Střední Evropě, s výjimkou Slovenska, to ještě nedošlo. Bohužel.