Zahraničná politika

Symbolem nové role Polska v EU se po historickém zisku funkce předsedy Evropského parlamentu pro expremiéra Jerzyho Buzka stalo na konci minulého roku evropské prezidentství Donalda Tuska. V neposlední řadě pak Polsko zvládlo i ukrajinskou krizi a v tandemu s Německem fakticky „vnutilo“ svůj pohled na politiku Moskvy celé Unii jako na neomluvitelnou agresi, na níž je třeba reagovat nejrozsáhlejšími ekonomickými sankcemi, jaké EU od studené války zavedla. Dále pak Polsko i díky svému excelentnímu šéfovi diplomacie Radoslawu Sikorskému dokázalo – opět ve spolupráci s Berlínem – přesvědčit zbytek Unie o nutnosti hospodářsky pomoci Ukrajině a přes všechny vnější i vnitřní problémy této země s ní zahájit integrační proces, na jehož zatím vzdáleném konci je členství Ukrajiny v Evropské unii.

Jenže to byl pouze „povrch“ polské reality. Pod ním vypadala čtyřicetimilionová země daleko komplikovaněji. Mezi Občanskou platformou a opozičním Právem a spravedlností (PiS), původně před deseti lety spojeneckými stranami, nepřestala zuřit politická válka, která dostala před pěti lety po tragédii prezidentského speciálu s Lechem Kaczyńským až nenávistné rysy. K tomuto střetu, který získal postupně konspirační a zcela iracionální podobu, se připojil i střet civilizační s takovými otázkami jako jsou práva žen, umělé oplodnění nebo uvolnění potratů či otázka částečné legalizace měkkých drog.Tuskovy vlády přitom prováděly v těchto pro katolické Polsko citlivých oblastech jen velmi umírněnou reformní politiku. Pro ultrakonzervativní katolické kruhy i to však stačilo k jasné podpoře opozičního PiS, které si z odporu proti této modernizaci udělalo jednu ze svých stálých agend.

V hospodářské oblasti vedlo po oněch osm let PiS demagogickou a populistickou kampaň, která využívala nepříliš zdůrazňovanou realitu Polska, což jsou oproti Česku nebo Slovensku poměrně velké sociální rozdíly. Téměř jakákoli reforma vlády, jako například zvýšení důchodového věku nebo útlum těžby v nejztrátovějších dolech, byla pro PiS dobrá k útokům na kabinet. Podobné to je i v zahraniční politice, kde PiS vyčítá vládě přílišné sbližování s Německem, málo tvrdý postoj k Rusku a podobně.

Komorowského omyl

První kolo prezidentských voleb nabídlo PiS nečekanou šanci. Původně pouze obětovaný předjezdec europoslanec Andrzej Duda, kterého šéf PiS vyslal místo sebe, protože porážka půl roku před parlamentními volbami mohla Jaroslawa Kaczyńského oslabit, dokázal z mála vytěžit maximum. Zatímco prezident Komorowski úřadoval, jako by žádné volby nebyly, a odmítl se zúčastnit i předvolebních debat kandidátů – zřejmě pod dojmem, že i tak bez problémů vyhraje, objížděl Duda mítinky po celém Polsku, chodil do rádií, televizí a v debatách, kde nebyl Komorowski, byl při nedostatku jiných silných politických postav výrazně nejlepší. Nepřinesl vlastní program, jen tomu, který prosazoval lídr PiS Kaczyński, ubral na radikálnosti a zvolil celkově klidnější tón. A přišel šok v podobě vítězství Dudy v prvním kole voleb, byť na rozdíl od povolebních prognóz v konečném součtu pouze minimálním rozdílem.

Ještě větším překvapením – a pro mnohé šokem – je dvacet procent pro rockera Pawla Kukize. Jestliže za Dudou je sice možná hodnotově sporný, ale přesto plnohodnotný program, Kukiz přišel s dvěma jednoduchými hesly. Zavést většinový volební systém v podobě britských jednomandátových obvodů a skončit s dominancí Občanské platformy a PiS v polské politice. K tomu přidal autentičnost „nepolitika“, obavy otce dospívajících dcer, aby mu jako statisíce jiných mladých Poláků neodešly žít za hranice, a také trochu „showmanství“ bývalé rockové hvězdy, kterou desítky let byl. Na postup do druhého kola to nestačilo, ale na dvacet procent hlasů, které se zdály být rozhodující pro druhé kolo, už ano.

Reakce štábu Komorowského byla okamžitá. V pondělí, kdy ještě po volební neděli 10. května stále nebyly spočítány hlasy, poslal prezident do Sejmu návrh zákona o většinovém volebním systému. S ním totiž Platforma nemá na rozdíl od PiS problém. Byl to sice dobrý tah, který se Občanské platformě může zúročit v podzimních parlamentních volbách, ale je otázka, zda to přesvědčí „antisystémové“ voliče Kukize, aby dali hlas právě Komorowskému, který je pro ně zcela jednoznačným zástupcem establismentu.

Jen předehra, byť důležitá

Při všem pozdvižení, které prezidentské volby v Polsku přináší, je třeba říci, že vliv hlavy státu na zahraniční i domácí politiku je sice velký, nikoli však klíčový. To bylo vidět i během první vlády Donalda Tuska, která musela koexistovat s Lechem Kaczyńským. Občas to sice byla přetahovaná, jako při některých summitech EU, ale celkově se polskou zahraniční politiku podařilo hned po nástupu Tuskovy vlády radikálně otočit směrem, který chtěla nová vládní garnitura. Něco podobného se dá čekat i když v druhém kole Duda vyhraje. Jako předehra parlamentních voleb, jež se konají už na podzim tohoto roku, však bude souboj o polské prezidentství nesmírně důležitý. A už teď se ukazuje, že Občanská platforma nemá po osmi letech u moci, jež byly na první pohled velmi úspěšné, vůbec nic jisté.