Zahraničná politika

Ursula von der Leyenová byla Evropským parlamentem zvolena historicky nejtěsnější většinou ani ne deseti hlasů ve 751 členném poslaneckém sboru. Ukazuje to, že její mise v čele Evropské komise bude velmi těžká a složitá.

Druhé červencové zasedání Evropského parlamentu ničím nepřipomínalo poslední plenární zasedání europoslanců před tím, než se rozjedou koncem měsíce na dovolené. Nešlo přitom jen o rutinu obvyklou na počátku každého parlamentního cyklu  – ustanovování funkcí ve výborech, sestavování poslaneckých delegací pro země celého světa a pravidelné předávání předsednictví  v Radě Evropské unie, tentokrát z rukou překvapivě úspěšného Rumunska severskému Finsku. Evropský parlament totiž čekala volba kandidátky na novou šéfku Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Volba, která se měla ukázat jednou z vůbec nejdramatičtějších v historii.

Nebylo to ani tak kvůli samotné šedesátileté německé kandidátce, v době volby stále ještě německé ministryně obrany, s dlouholetými zkušenostmi ze spolkové vlády, v níž po boku Angely Merkelové strávila skoro patnáct let. Vedle zmíněné funkce v čele armády, kde  během svého působení čelila kritice, byla také ministryní pro rodinu či sociálních věcí. Během své politické kariéry, kterou zahájila až po čtyřicítce, poté, co trochu odrostlo poslední z jejích sedmi dětí, byla v širším výběru na post německé prezidentky. Hovořilo se o ní i o jako jedné z možných následnic Merkelové v čele Křesťansko-demokratické unie (CDU) i spolkové vlády.

To, o čem se nemluvilo ale nikdy, alespoň ne v evropských kruzích, byla její možná kandidatura na pozici šéfky Evropské komise. A to ani když měl člověk velkou politickou představivost.

Weber, Timmermans a nakonec Leyenová

Německou volbou byl totiž šéf Evropské lidové strany (EPP) Manfred Weber. Politik bavorské CSU se na rozdíl od Leyenové na funkci předsedy Evropské komise připravoval několik let, bez problémů se stal „spitzenkandidátem“ největší frakce v evropském parlamentu, ukázal velký diplomatický um při udržení maďarského vládního Fidesz v EPP a v čele své politické skupiny se stal „vítězem“ Evropských voleb. Své místo si doslova vyseděl a finského expremiéra Alexandera Stubba porazil přes kvality svého protikandidáta ve hlasování EPP poměrně přesvědčivě.

Jenže, co to vše bylo platné, když nedokázal nic udělat se svým téměř nulovým politickým charisma, které se ukázalo při předvolebních soubojích s dalšími celoevropskými kandidáty politických frakcí v europarlamentu. Včetně nejsledovanějšího finálového souboje přenášeného v květnu z Bruselu do celé Evropy. Když jste ten květnový večer seděli v lavicích pro poslance a sledovali Webera na pódiu, tak jste jen museli kroutit hlavou, že by se zrovna on měl stát šéfem Evropské komise, tváří Evropské unie.

Na druhou stranu ale vlastně vyhovoval představě, která se šířila především v prostředí Visegrádské čtyřky, pro níž symbolizoval dosluhující Jean-Claude Juncker nepřijatelný obraz Komisie jako „politického orgánu“. Orgánu, který bylo podle představ Visegrádu třeba vrátit do „úřednické roviny“. A po pravdě řečeno, lepšího „úředníka“ než Webera by si i podle názoru mnoha jeho europoslaneckých kolegů nemohli přát.

Jenže Weber byl na druhou stranu pokračováním systému „spitzenkandidátů“, systému, jež měl před pěti lety zatraktivnit evropské volby, dát jim nadnárodní charakter a posílit roli Evropského parlamentu ve složité mocenské struktuře Evropské unie. To však bylo přesně to, co si nejen Visegrád, ale jak se ukázalo i část dalších premiérů a prezidentů členských zemí Evropské unie nepřála. V čele těchto snah stál vedle středoevropských premiérů prezident Francie Emmanuel Macron, možná i proto, že jeho uskupení La République En Marche! v květnových volbách do Evropského parlamentu prohrálo ve Francii s nacionalistkou Marine Le Penovou a jejím Národním sdružením.

Buď jak buď, summit Evropské rady, který se konal na přelomu června a července vešel do dějin jako jeden z vůbec nejdelších, nejdramatičtějších, tak moc, že musel být na den přerušen, aby nakonec dospěl k velmi nečekanému výsledku v podobě Ursuly von der Leyenové.

Weber se jako neprůchodný ukázal velmi brzo, i kancléřka Merkelová ho hájila tak trochu z povinnosti, a místo něj získal většinovou podporu dosavadní místopředseda Evropské komise FransTimmermans. Nizozemský socialista, bývalý šéf diplomacie, velmi viditelná „dvojka“ dosavadní Komise, byl evropským kandidátem své frakce, v předvolebních kláních byl hvězdou a doma v Nizozemsku jeho socialisté překvapivě volby vyhráli.

Jenže v rámci Komise měl Timemrmans na starosti i dodržování právního státu v zemích EU a z této pozice důsledně šlapal Polsku i Maďarsku na paty. Visegrád (Slovensko se postavilo na stranu V4) si sehnal ještě podporu Itálie a Timmermans šel k ledu, byť byl teoreticky stále ještě většinově prohlasovatelný. A pak byla jako králík z klobouku, údajně díky francouzskému prezidentovi Macronovi, jež si na ní cenil její dokonalou francouzštinu,  vytažena právě Ursula von der Leyen. Většinově akceptovatelná kandidátka, kterou V4 trochu nesmyslně označila za své vítězství.

Socialisté pak jako odškodné dostali funkci šéfa evropského parlamentu, kterým se stal Ital David Maria Sassoli a nominaci na post hlavy unijní diplomacie pro Španěla Josepa Borrella. Liberálové hlavu Evropské rady pro Belgičana Charlesa Michela.

Zvolení hlasy PiS

Jenže to nic nepomohlo a Leyenová šla do červnové volby po dvoutýdenní intenzivním vyjednávání jako velmi nejistá vítězka hlasování. Klíčová se nakonec ukázala její cesta do Varšavy a jednání s tamním premiérem Mateuszem Morawieckim. Byly to totiž právě hlasy dvou desítek europoslanců vládního Práva a spravedlnosti (PiS), které v konečném finále převážily jazýčky vah ve prospěch Leyenové.

Naopak přes důraz na boj proti klimatickým změnám a závazek, že jako šéfka Komise prosadí klimatickou neutralitu EU do roku 2050, nedostala Leyenová hlasy významné frakce zelených. A také větší části sociálních demokratů, kteří se nemohli smířit s vyšachováním Timmermanse.

Navzdory svému vítězství bude mít Leyenová, Němka narozená v Belgii, přecházející plyně z němčiny do francouzštiny či angličtiny, velmi obtížnou pozici.

První zásadní zkouškou bude už sestavování Komise, která má být poprvé složena z poloviny z žen. Ale toto gendrové vyvážení bude nejméně obtížné. Horší bude sladit ambice Leyenové, různorodé požadavky frakcí Evropského parlamentu a jednotlivých států EU tak, aby Evropská komise v čele s Leyenovou na podzim v Evropském parlamentu prošla. Až po tomto hlasování bude její angažmá na čele Bruselu jisté.

Nová unijní legislativa a kroky směřující k větší akceschopnosti Unie (Leyenová chce například většinové hlasování v evropské diplomacii) budou mít ještě složitější cestu schvalovacím labyrintem než dříve. Bude třeba mnoha kompromisů, Leyenová například už velmi ubrala pokud jde o unijní finanční sankce za nedodržování právního státu, které míří na Polsko a Maďarsko.

První žena v čele EU

„Láska možná není tak velká jako v první dny. Ale je hlubší. Protože víme, že se na sebe můžeme spolehnout v dobrých i špatných časech. Protože víme, že se po hádkách zase usmíříme a nikdy nezapomínáme, proč jsme své spojenectví vytvořili,“ přirovnala Leyenová ve svém kandidátském projevu Unii k dlouholetému manželství.

Její ženská empatie možná Evropské unii pomůže . Každopádně je to něco, co Unie ještě nezažila a jistá šance na změnu v dobrém slova smyslu to nepochybně je. Leyenová, přes svůj obtížný start, nakonec může být nejen první ženou v čele Evropy, ale i první úspěšnou předsedkyní Evropské komise.