Zahraničná politika

Pokud by to záleželo jen na Česku, Řecko by už dávno zkrachovalo, bylo vyhozené z eurozóny a eurobankovky by byly okolkované jako v době ukončení československé koruny, kdy přes odpor Slovenska Česko velice rychle ukončilo existenci společné měny. Česká republika přes výměnu vládní garnitury z pravicové Občanské demokratické strany na levicovou Českou sociálně demokratickou stranu a Babišovo ANO zůstává sobeckou, do sebe zahleděnou zemí, která není schopna být plnohodnotným členem Evropské unie.

V situacích, kdy členství v Evropské unii není jen o přijímání evropských dotací, ale o projevení solidarity vůči jiným členům unie, jakoby v Česku okamžitě ožívaly téměř dvacet pět let staré instinkty, které nakonec vedly k rozpadu Československa.

Protože přes českou politickou mytologii, šířenou politickou skupinou kolem Václava Klause, která stála u rozdělení společného státu, nebyl jediným motorem rozdělení Vladimír Mečiar. Podobnou měrou se na konci Československa totiž podílela česká nechuť pomáhat chudšímu a tvrdými tržními reformami více postiženému Slovensku. Heslo tehdejších roků „každý za svoje“ vyskakuje kdykoli, když si nějaká situace vyžaduje po Česku byť jen minimální míru evropské solidarity.

Z tohoto hlediska může být bývalý premiér a prezident Václav Klaus opravdu spokojen. V českém národním povědomí skutečně zanechal hlubokou stopu a díky „prezidentskému bonusu“, který v českém prostředí dával jeho názorům váhu autority hlavy státu, vychoval z Čechů jeden z nejsobečtějších národů Evropské unie. I když by se Česko rádo vidělo v Evropské unii a ve světě vůbec jako země Václava Havla, chová se daleko častěji jako země antievropana a dnes i Putinova advokáta Václava Klause.

Je to jasně vidět na dvou současných nejvážnějších krizích, které Evropská unie řeší a jež si od členských zemí EU vyžadují alespoň minimální míru solidarity – tedy krize uprchlické a také krize kolem Řecka a eurozóny.

Ne uprchlíkům

Uprchlíci vyvolali v Česku vlnu hysterie, kterou podpořili opoziční i vládní politici. A to přesto, že v Česku žádný reálný uprchlický problém neexistuje, což ukázaly i zátahy české policie na hranicích či ve vlacích z Budapešti, které skončily zadržením jen několika málo nešťastníků, jež se chtěli přes Česko dostat do Německa.

Česko je s pěti procenty cizinců a zkušenostmi s bezproblémovou integrací stovek tisíc Slováků, Ukrajinců a desítek tisíc Vietnamců nejvíce „cizineckou“ zemí postkomunistické Evropy. Přesto Praha dostala doslova amok, když Evropská komise představila návrh na rozdělování azylantů a žadatelů o azyl mezi členské země. Premiér Bohuslav Sobotka byl připraven zablokovat jakékoli rozhodnutí, které by azylanty Česku „přidělovalo“. A „dobrovolné přijetí“ 1500 azylantů v průběhu tří let, k němuž se Praha nakonec zavázala, je vzhledem k velikosti problému zcela nedostatečným gestem. A i to vyvolává zuřivou kritiku opoziční Občanské demokratické strany. Proticizinecké nálady ještě posiluje prezident Miloš Zeman, který veřejně označuje utečence ze Sýrie a dalších muslimských zemí za potenciální teroristy ve službách Islámského státu.

Ani korunu Řecku. A euro nikdy!

Podobně se Sobotkova „proevropská vláda“ chová v souvislosti s řeckou krizí. Česko jako země neplatící eurem dosud nenesla žádnou zátěž, kterou Řecko zemím eurozóny přineslo. Pro české politiky je to důvod k hrdému prohlašování, jak bylo vychytralé, že Praha nesplnila svůj závazek a euro nezavedla – i když v letech po vstupu do EU by to Česku nedělalo žádné ekonomické potíže. Česká ODS stále prosazuje, aby si Praha vyjednala trvalou výjimku z přijetí eura.

Ale i česká vláda Bohuslava Sobotky, která sama sebe označuje za „proevropskou“, během řecké krize ukázala, jak to s ní ve skutečnosti je. Když Evropská komise navrhla, aby byla do definitivní dohody Atén s eurozónou Řecku poskytnuta překlenovací půjčka ze záchranného fondu EFSM ve výši 7 miliard eur, za kterou by Česko ručilo asi jednou až čtyřmi miliardami korun, spustila se v Česku bouře.

Proti jakékoli české pomoci Řecku se postavil nejen premiér Bohuslav Sobotka, ale i šéf „proevropského“ ANO Andrej Babiš. Český ministr financí prohlásil, že Řecko nikdy nemělo být v eurozóně, už dávno mělo zkrachovat a Aténám odmítl pomoci byť jen korunou. „Odmítám ručení Česka za řecké dluhy. Českou pozici musí projednat vláda, návrh ministerstva financí však bude proti,“ prohlásil Babiš.

Česko se také na summitu ministrů financí společně s Británií pokusilo poskytnutí peněz Řecku z tohoto fondu vetovat. Praha pozici změkčila, až když zjistila, že v EU bude přehlasovaná a pomoc, na jejíž poskytnutí stačí kvalifikovaná většina, může být poskytnuta i přes český nesouhlas.

Na principu „ani korunu Řekům“ se přitom shodly všechny české politické strany – jedinou výjimkou je opoziční TOP 09 ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Ta připomněla, že Česko, které dostalo stovky miliard z evropských fondů, by nyní mohlo projevit alespoň minimální míru evropské solidarity s jiným členským státem. Jenže když se podíváte na voličské preference, je to hlas pouhých deseti procent českých voličů.

Česko nejen k přijetí eura, ale dokonce ani k tomu, aby bylo skutečně platným členem Evropské unie, ještě bohužel nedospělo. A v posledních měsících jakoby navíc směřovalo zcela opačným směrem.