Zahraničná politika

V klíčové poslední fázi předvolebního klání přesprintoval dosavadního favorita, nadpolitického sjednotitele a byrokrata Jana Fischera, jemuž protivníci šikovně nasadili otřepanou oslí čepici kariérního = bezpáteřního komunisty a jenž v přímých debatách podlehl vlastní nervozitě a nevýraznosti.

Příčiny Karlova úspěchu? Zaprvé poněkud stádní a novinářské etice se protivící charakter českých mainstreamových médií. Ta někoho buď milují, nebo nenávidí, kriticky ho ale konzistentně hodnotit neumějí. Stejně jako měli novináři svého fackovacího panáka v Jiřím Paroubkovi („Ostatně soudím, že za všechno může Jyrka.“), našli si nyní svůj nekritický idol (podobně jako dříve v Havlovi či Klausovi) v současném ministru zahraničí. Jeho volební tým dokázal přes sympatizující média včetně těch sociálních naklonovat druhého Káju, který jako jeden z jejích místopředsedů nesedí v extrémně nepopulární, daně zvyšující, církve restituující, korupční aféry nezvládající vládě; nešéfuje straně TOP 09, jejímž skutečným hybatelem a „vlastníkem“ je skandály a lidovou záští opředený nejmocnější muž v zemi, ministr financí Miroslav Kalousek; vypočítavě nepřeběhl z potápějících se Zelených do nové perspektivní strany; nad jeho kandidaturou se nevznáší miliardář a uhlobaron Bakala… Ne, tento Kája č. 2 jen rozšafně trousí moudra, postmoderně vykrádá jakýkoliv, mladým blízký a srozumitelný protestní symbol (viz šlechtic, miliardář a člen establishmentu s růžovým punkerským čírem!) a nechává své jméno – značku natisknout takřka na cokoliv. Vyvolává nekritické nadšení u nejrůznějších skupin obyvatel – od prvovoličů přes Husákovy děti až po Havlovy sirotky.

„Božský“ Kája ještě poslouží mnoha disertacím pro analýzu zdánlivě nepochopitelného voličského chování. Je více než zvláštní, aby reprezentant nepopulární pravicové vlády téměř porazil Zemana jako kandidáta, který stojí deset let mimo praktickou politiku a těží ze svých minulých úspěchů, a o sedm procent předběhl i kandidáta největší opoziční strany, sociálního demokrata Jiřího Dienstbiera. Opět a znovu se ukazuje, že největší politickou chybou, kterou kdy kdo udělal na české politické scéně za posledních deset let, bylo rozhodnutí části sociální demokracie zabránit Miloši Zemanovi v ještě nepřímé volbě v roce 2003 stát se prezidentem. Zeman se jako bumerang vrací a sociální demokracii „luxuje“ hlasy, které by při jeho absenci přirozeně šly jejich kandidátovi. Zeman nejenže štěpí a oslabuje levici, ale navíc sjednocuje pravici a významně pomáhá nerozhodnutým nebo těm, kteří by Schwarzenberga nikdy nevolili.

Dalším klíčovým momentem se vzhledem k roztříštěným výsledkům jeví vyřazení kandidáta Tomia Okamury, který se svojí dynamickou, byť vše, a proto nicneříkající rétorikou mohl uspět v debatách (v nichž pohořel favorit Fischer) a reálně získat i deset procent. Komu by mohla chybět? Určitě Fischerovi, ale i Schwarzenbergovi, což by zdramatizovalo umístění na druhém až čtvrtém místě, a „Tomiova procenta“ tak mohla klidně poslat do druhého kola právě Fischera nebo Dienstbiera. Stejně tak můžeme spekulovat nad neschopností vůdců sociální demokracie vyjednat s kandidáty-outsidery s vazbami na spřízněné politické strany (Táňa Fišerová – Zelení a Zuzana Roithová – lidovci) jejich předčasné odstoupení a podporu svého kandidáta.

Snad s výjimkou deklasovaného oficiálního kandidáta ODS Přemysla Sobotky má každý z kandidátů včetně sedmiprocentní mediální hvězdy zahraničních médií Vladimíra Franze šanci i možnost využít daného momentu popularity a zájmu o politiku a přetavit desítky tisíc hlasů, které obdržel, do nějakého politického kapitálu využitelného v budoucnu. K tomu je ale potřeba výdrž, ovšem tu má z poražených jen Jana Bobošíková, která již několik let „podniká“ v politice a nyní přemýšlí o vytvoření nové strany národního, euroskeptického ladění.

Tento sloupek vyjde až po odeznění slavnostních fanfár ve Vladislavském sále, kde čeští prezidenti skládají svůj slib. Češi si budou moci říci: Habemus papam. Bude jím postava patriarchální, otcovská, s výraznou životní i politickou zkušeností, historií, usazenými názory, ale také širokou sítí někdy velmi kontroverzních vazeb. Češi volili na jednu stranu překvapivě a průzkumům navzdory, na druhou stranu zase výrazně konzervativně, pragmaticky a tradičně. Spolu s poměrně vysokou, šedesátiprocentní účastí potvrdili důležitost, kterou této funkci připisují. Každý prezident ČSR, ČSSR, ČSFR nebo ČR od Masaryka až po Klause byl nejen významnou mocenskou konstantou politického systému, větší, než mu papírově vymezovala ústava, ale inaugurací vstupoval i do složitého symbolického přediva mýtů a symbolů spojených s pojmem Hrad. Jak s ním budoucí „tatíček“ naloží, však ukážou až první měsíce ve funkci.