Zahraničná politika

V době, kdy každý prezident nastupuje do úřadu, musí jmenovat stovky spolupracovníků na nejrůznějších úrovních vládnutí. S novým prezidentem tak nastává malý velký třesk. V okamžiku, kdy dojde ke znovuzvolení stávajícího prezidenta, je fluktuace úředníků a politiků ve Washingtonu radikálně menší, k drobnějším personálním změnám dochází průběžně a v neposlední řadě prezident a jeho nejbližší spolupracovníci již mají s personální politikou bohaté zkušenosti. Přesto při příležitosti znovuzvolení prezident Obama provádí víc než jen kosmetické úpravy svého kabinetu. Ze svých ministerských postů odcházejí hlavy hned tří klíčových ministerstev (obrany, zahraničí, financí), zůstává pouze ministr spravedlnosti Eric Holder. Ve washingtonských kuloárech se však šeptá, že ani Holder nezůstane déle než do konce roku 2013. Zajímavé je nejen, kdo přichází, ale i kdo z Obamova kabinetu odchází a proč.

Hvězda týmu

V prezidentském systému, zvlášť v tom v podání Spojených států, má vláda a její personální obsazení relativně malou roli. V porovnání se systémem vlády ve střední Evropě je to skutečně značný rozdíl. Zatímco v našich končinách jednotliví ministři nejenom zodpovídají za svůj rezort, ale zároveň jsou i premiérovým poradním sborem, který se spolupodílí na důležitých rozhodnutích ve věcech vládnutí, ve Spojených státech je prezident zodpovědný za klíčová zahraničněpolitická rozhodnutí i domácí politiku a vláda se mnohdy ani neschází pravidelně. Během mandátu některých prezidentů se v minulosti vláda scházela minimálně, za prezidenta Clintona to mezi rokem 1998 a 1999 bylo dokonce jen dvakrát.

Ve vládě není prezident první mezi rovnými, ale je hvězdou týmu. Prezidenti spoléhají mnohem víc na své poradce, poradní skupiny a Výkonnou kancelář prezidenta (Executive Office of the President), která není pouze administrativním tělesem zajišťujícím chod kanceláře, ale i orgánem politickým, v němž působí prezidentovi nejbližší spolupracovníci. Ministři jsou naopak relativně apolitičtí, jejich jmenováním se prezident většinou snaží reflektovat socioekonomickou situaci v zemi. Velkou roli hraje zastoupení obou pohlaví a zástupců menšin a samozřejmě zkušenost ministra se sektorem, který by měl vést, a také podobný názor na to, kam by měl sektor směřovat. Příslušnost k politické straně je poměrně málo důležitá, pravidelně tak v demokratických vládách usedají republikánští ministři a naopak. Politickým limitem je spíš popularita a dostatečná podpora v Kongresu – ten totiž jednotlivé kandidáty musí schválit.

V případě znovuzvolení prezidenta a pokračování jeho administrativy v minulosti vždy docházelo k obměně ministrů a dalších vrcholných postů. Obměna bývá zpravidla rychlá a hladká, prezident musí najít kandidáty pouze na některé pozice, a hlavně nemusí jmenovat všechny své kandidáty najednou. Obamova obměna kabinetu však zatím moc hladká a rychlá nebyla. O tom, že někteří členové kabinetu mají v plánu odejít, se vědělo již delší dobu. Nominace nových ministrů ze strany Obamy byla ale zatím poněkud váhavá.

Nové tváře, staronová politika

Velkou obměnu zaznamenávají všechna ministerstva, která mají v gesci zahraniční politiku a CIA. K přesunům na vysokých postech ve Washingtonu začalo docházet již na konci roku 2012, kdy propukla aféra týkající se mimomanželských styků, kvůli níž na pozici ředitele CIA rezignoval David Petraeus, bývalý velitel ISAF v Afghánistánu. Uvolnila se tak pozice, kterou do roku 2011 zastával současný ministr obrany Leon Panetta. I Panetta se chystá z úřadu odejít. V jeho případě ovšem není důvodem žádná pikantní aféra, ale ve svých téměř 75 letech chce pravděpodobně odejít z Washingtonu do své domovské Kalifornie. Již během roku 2012 oznámila také ministryně zahraničních věcí Hillary Clinton, že bez ohledu na výsledek prezidentských voleb nebude nadále působit ve funkci ministryně. I u ní se okamžitě začalo spekulovat o únavě z náročného postu, kvůli kterému navštěvovala ročně desítky zemí a strávila v letadle víc času než v kanceláři. V kuloárech se začalo spekulovat také o tom, že začíná připravovat kampaň pro prezidentské volby v roce 2016.

V souvislosti s postem na ministerstvu zahraničí byla spojována nejdřív především Susan Rice, současná velvyslankyně Spojených států při OSN. Rice ale okamžitě začala čelit takové kritice ze strany republikánů, že se sama ministerského postu zřekla dřív, než byla vůbec oficiálně jmenována. Kritika se týkala hlavně jejího vystupování v souvislosti s vraždou zaměstnanců americké ambasády v Benghází, při které o život přišel i velvyslanec v Libyi Christopher Stevens. Novým kandidátem na pozici ministra zahraničí se stal další bývalý demokratický kandidát na prezidenta John Kerry. Kerry je jedním z nejdéle sloužících senátorů a zároveň je již od roku 2009 předsedou senátního výboru pro mezinárodní vztahy, kdy tuto funkci převzal po viceprezidentu Joe Bidenovi. Od Kerryho lze očekávat jiný přístup k zahraniční politice, než jaký známe z podání Hillary Clinton.

Současná ministryně často veřejně vystupovala a snažila se obnovit pochroumanou pověst země z dob, kdy vládla Bushova administrativa. Prestižní think tank Brookings Institution přirovnal odcházející ministryni k rockové hvězdě světové politiky. Naopak Kerry bude pravděpodobně spoléhat mnohem víc na osobní vztahy se světovými vůdci a jednat častěji za zavřenými dveřmi. Má s vyjednáváním na nejvyšší úrovni bohaté zkušenosti, nakonec poslední čtyři roky často bez větší pozornosti médií vyjednával za Spojené státy z titulu své senátní funkce. V případě jeho potvrzení Kongresem se nedá očekávat nějaká zásadní změna kurzu americké zahraniční politiky už proto, že ji Kerry již čtyři roky ovlivňuje. V novém úřadu ho nečekají lehké úkoly. Již teď se mluví o roce 2013 jako o rozhodujícím roku ve vztahu k Iránu, vztah USA a Izraele je asi nejhorší od druhé světové války a Spojené státy se zároveň ve své zahraniční politice musejí čím dál víc orientovat na Dálný východ, především asijské obry Čínu a Indii. John Kerry sice ještě není potvrzen ve funkci Kongresem, není ale mnoho důvodů domnívat se, že by jeho nominace neprošla.

O poznání kontroverznější je kandidát na pozici ministra obrany, kterým je republikán Chuck Hagel. Ten paradoxně není příliš populární ani u jedné z obou politických stran. Republikáni mu nemohou zapomenout, že ostře vystupoval proti navýšení vojenských sil v Iráku v roce 2007. Hagel bývá kritizován také za to, že jeho postoje vůči Iránu jsou příliš smířlivé a naopak k Izraeli málo přátelské. Podporovatelé Izraele napříč politickým spektrem proti Hagelovi vystupují obzvlášť tvrdě, nelíbí se jim například jeho postoj k novým osadám, které Izrael staví na sporných územích. V demokratické straně také nemá Hagel příliš mnoho fanoušků. Největším trnem v oku kritiků jsou jeho homofobní výroky z devadesátých let minulého století. Gayové jsou důležitou součástí volební koalice demokratické strany, a tak přestože se Hagel za své výroky omluvil, mnoho členů strany nese jeho nominaci nelibě. Hagel se ale těší velké podpoře prezidenta, se kterým sdílí pohled na pozici Spojených států ve světě, a stejně jako prezident nesouhlasí s tím, že by Spojené státy měly hrát pozici světového policajta. Slabiny nominace Chucka Hagela jsou ale dlouhodobě známé a prezident a jeho tým přes zmíněné kontroverze zřejmě věří, že Hagel bude Kongresem do funkce potvrzen.

Nominaci na pozici ředitele CIA po generálu Petraeusovi získal 7. ledna 2013 John Brennan, spíš favorit republikánů, který nemá velkou popularitu u demokratů hlavně kvůli podpoře využití bezpilotních letounů proti cílům v Jemenu, Pákistánu a dalších zemích, především v Africe.

Ze svého postu odchází i Timothy Geithner, ministr financí, kterého by měl nahradit Jack Lew, jehož nominace vzbudila obrovský zájem veřejnosti, kupodivu díky jeho bizardnímu podpisu, který by se měl objevovat na všech nově vytištěných bankovkách. Pro prezidenta bude nejspíš schůdnějším řešením nechat Lewa, aby se naučil graficky libější podpis, než hledat nového kandidát na ministerskou pozici.

Jak to dopadne?

Obměna kabinetu prezidenta Obamy pro další volební období není zatím ani příliš hladká, ani příliš rychlá. Prezident vybírá na nejvyšší pozice ve své vládě hlavně politiky a odborníky, kteří sdílejí jeho vizi a přitom nejsou příliš neoblíbení v Kongresu. Kurz zahraniční ani domácí politiky se rozhodně nebude nějak dramaticky měnit. Největší slabinou Obamových nominací by ale mohla být jejich jednotvárnost, zatím jednoznačně vedou bílí muži. Můžeme očekávat, že další nominovaní budou zástupci minorit a ženy; prezidenti se totiž ve svých vládách snaží napodobit demografické složení země.