Zahraničná politika

Kulturní kontrarevoluce proti EU

Jak k znepokojivému a velmi malé šance na kvalitní dohodu vzbuzujícímu stavu Evropské unie přispívá Visegrád? Do značné míry negativně. Hesla o obnovování „národní ekonomiky“ a „kulturní kontrarevoluci“, jež zazněla na ekonomickém fóru v Krynici, jsou ve své podstatě protiunijní.

Cílem nacionalizace ekonomiky nemá být nic menšího než omezení role jednotného unijního trhu protekcionismem podporujícím domácí podnikatele a vytlačujícím naopak zahraniční investory z velké části ekonomiky. Ještě problematičtější je však „kulturní kontrarevoluce“, která má odsunout myšlenku evropanství na vedlejší kolej. A slovy Viktora Orbána, pronesenými v Krynici, vrátit se k přirozenosti evropských nacionalismů.

„Nyní máme fantastickou možnost udělat velkou kulturní kontrarevoluci. Můžeme ji udělat my, kteří říkáme, že podstata člověka se nezměnila, že národní a náboženská identita dále hraje svoji roli. My, kteří tvrdíme, že není žádná evropská identita, která by to mohla zastoupit. Nic takového jako evropský národ neexistuje,“ tvrdil Orbán na krynickém pódiu za přizvukování faktického vládce dnešního Polska, šéfa vládnoucího Práva a spravedlnosti Jaroslawa Kaczynského. V mírnějších formulacích však tato myšlenka zazněla od Orbána i polské premiérky Beaty Szydlové i při debatě premiérů visegrádské čtyřky, která setkání dua Kaczynski-Orbán předcházela.

Od té doby se především česká diplomacie snaží „brzdit botami“, aby se něco takového jménem Visegrádu neobjevilo na bratislavském summitu. „S kulturními revolucemi a kontrarevolucemi má svět dost zkušeností, a ani jednu dobrou,“ říká český státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza.

Spojence mají Češi i ve slovenské diplomacii, která se v rámci své konsenzuální role předsednické země EU snaží zabránit podobným „extrémním excesům“, za které se v bruselských kruzích orbánovsko-kaczynské nápady označují. Jižní křídlo Evropské unie se dokonce vůči Visegrádu vymezilo Tsiprasovým prohlášením, že o budoucnosti Evropy se rozhoduje právě na jižním křídle, oddaném evropským myšlenkám.

Neúspěch summitu v Bratislavě by prohloubil krizi

Proti Visegrádu, respektive jeho předsednickému Polsku, které chce dokonce v reakci na brexit měnit základní unijní smlouvy, se vymezuje i Německo. Kancléřka Merkelová vcelku správně nechce o ničem takovém ani slyšet a místo prudkých změn evropského kurzu chce stabilizovat rozkývanou loď a dovést ji do klidnějších vod.

Jediné, co je Berlín podle určitých náznaků ochoten podpořit, je omezení role Evropské komise, především jejího předsedy Jeana-Clauda Junckera. Ten měl ambici udělat z Komise skutečnou unijní vládu a dokázal tím naštvat téměř všechny vlády členských zemí.

„Výsledkem unijního summitu na Slovensku by měla být jakási cestovní mapa úkolů, které jako členské státy zadáme bruselské Komisi a vrátíme ji tak do její úřednické role,“ komentuje to jeden vysoký západní představitel. To by mohlo vyjít, jen seznam úkolů si různé skupiny zemí, ne-li všech 27 členských států, představuje jinak. (Británie se neformálního summitu už nezúčastní, i když ani ještě nepožádala o vystoupení.)

Zajímavý bude osud iniciativy Slovenska, které chce nahradit systém povinných uprchlických kvót možností pomáhat s migrací jinak, finančně, poskytováním pomoci do uprchlických táborů nebo vysláním většího počtu policistů z těch zemí, které nebudou chtít přistoupit na přijetí žadatelů o azyl. Jenže Řecko a Itálie, země, které mají na svém území desítky tisíc – a v případě Itálie dokonce stovky tisíc migrantů, o něž se nechce s nimi téměř nikdo podělit, mají úplně jiný názor. A i takoví Rakušané sice budou s Visegrádem souhlasit na téma, že je třeba chránit schengenské hranice a pokud možno nepřijmout žádné nelegální migranty do Unie, ale když dojde na nějakou náhradu za kvóty, je velkou otázkou, jak se Vídeň zachová.

Zpochybnit v této situaci „kulturní kontrarevolucí“ základy evropanství, jak to v těchto dnech udělaly Polsko a Maďarsko, je krajně nešťastné a debatě na summitu v Bratislavě to v ničem nepomůže, naopak to může pohřbít racionální závěry schůzky. A pohřeb bratislavského summitu by znovu ještě více přiblížil další rozpad Evropské unie v podobě, v jaké jsme ji v posledních dvaceti letech znali. Otázkou je, zda Polsko a Maďarsko vzdalující se od plné demokracie ve skutečnosti právě něco takového nechtějí.