Zahraničná politika

Zdá se, že politická svoboda nepřinesla Egyptu novou politickou scénu, politickou konkurenci a větší zodpovědnost politiků vůči voličům, ale naopak politickou polarizaci, nekompromisní boj mezi novými a starými aktéry a eskalaci, která vrací na scénu bezpečnostní stát. Paradoxy egyptské demokratizace a zvláště jejich intenzita vedou k otázce, zda není potřeba nahlížet na egyptské změny jiným způsobem.

Kronika ohlášené války

Dne 3. července egyptská armáda zopakovala to, za co jí byly masy vděčné v roce 2011: sesadila prezidenta. Puči předcházely měsíce nespokojenosti, politických bitev, nakonec nevídaná vlna protestů, série ultimát, ale žádný pokus o kompromis či politické řešení.

Petiční kampani za odstoupení prezidenta a vyhlášení nových prezidentských voleb nebyla připisována velká šance na úspěch: apatie a únava z politiky byly po dvou a půl letech bouřlivé svobody a politických sporů cítit všude. Protestní výzva měla nečekaný úspěch, a to nejen díky masové mobilizaci, ale i pro eskalaci do krize, která nakonec vedla k nepolitickému řešení protestů.

Týden před ohlášenými demonstracemi, v pátek 21. 6., už demonstrovaly desetitisíce Mursího přívrženců na jeho podporu. Prvním faktorem eskalace byla očekávaná intervence armády, varující před propadem do chaosu a hlásící se ke své roli zachránce národních zájmů. Druhým faktorem byla neschopnost či neochota prezidenta rozptýlit napětí kompromisním postojem. Svůj velmi obecný návrh na proces ústavních změn obalil v dlouhém projevu dne 26. 6. do útoku na vnější a vnitřní nepřátele Egypta.

Poté co do ulic vyšly bezprecedentní počty kritiků Mursího, mu petiční hnutí Tamarrud vydalo své ultimátum, následované do několika hodin ultimátem armády. V tu chvíli bylo rozhodnuto: státní a soukromá média se chovala jako za druhé revoluce a davy očekávaly spásný zásah armády. Mursí se ve svém posledním projevu dne 2. 7. obrátil pouze na své příznivce. Další den prohlásil generál Sisí Mursího za odstaveného a armádu za zodpovědnou za další vývoj Egypta.

Třetí červenec znamenal rozdělení Egypta na dvě nestejně velké části: jedna oslavovala úspěch druhé revoluce jako naplnění lidové vůle, druhá naopak vnímala události jako křivdu, při níž byl její prezident svržen nezákonným pučem. Pat, který následoval, neměl jednoduché řešení. Umírněnější politici, jako liberál Muhammad Baradeí a islámský intelektuál Selim el Awa, navrhovali dát záruky islamistům na účast v ústavním procesu a v budoucích volbách a nechat protesty postupně zeslábnout. Na jejich straně stála i delegace evropských a amerických vyjednavačů, kteří ovšem narazili na odmítání na straně islamistů.

Bezpečnostní řešení, které bylo nakonec přijato, rozdělení Egypta dokonalo. Tvrdé vyklizení protestních táborů dne 14. 8., systematické označování islamistů za teroristy a kampaň proti nim vedená státními i soukromými médii vedla k plné marginalizaci jednoho velkého politického proudu. I když se naplní část armádní road map k nové ústavě a volbám, o inkluzivním procesu už nebude možné určitou dobu hovořit. Skrze agresivní nacionalismus z něj byl vytlačen jiný, podobně netolerantní proud – politický islám.

Hlavní odpovědnost za eskalaci tak nese ten, kdo měl největší možnost se jí vyhnout, tedy nejprve prezident, potom generál Sisí. Je však zřejmé, že polarizace doprovázela Egypt od samotného začátku demokratického experimentu a každá ze stran přispěla k jejímu prohloubení.

Nekompromisní postoje

Jak konstatuje bývalý prominentní člen a dnes kritik Muslimského bratrstva Ibrahim Hudajbí, nic z toho, co se stalo, nebylo nevyhnutelné. Povolební egyptská politika ale byla vedena všemi aktéry krátkozrace: byla poznamenána neschopností vyjednávat, zaujímáním nekompromisních postojů a personalizací institucí.

Výčet momentů polarizace lze začít u státních institucí, které měnily podmínky výkonu moci takříkajíc za chodu. Vedle armády to byly i soudy. Muhammad Mursí vstupoval do svého volebního období nejen bez parlamentu, ale i s okleštěnými pravomocemi. Parlament v červnu 2012 rozpustil soud, sice legálně a na základě precedentu, ale v politicky velmi napjatý moment a bezpochyby na objednávku. Mursí později vládl sám či spolu se senátem, zvoleným s mizivou volební účastí. Armáda se pokusila převzít na sebe část prezidentských pravomocí dekretem těsně před jeho zvolením. Měsíc a půl po nástupu Mursí využil krize na Sinaji, odpověděl dekretem vlastním a (zřejmě po dohodě) vyměnil politické vedení armády. Výkon legitimní moci tedy začal krizí.

Druhým momentem polarizace byl ústavní proces. Proces nebyl veden konsensuálně. Volbami posílené islamistické strany prosazovaly v politizovaném ústavním sboru své vize ústavního pořádku. Výsledkem byl konfliktní proces, ne zcela koherentní text s několika zásadními islamistickými prvky a odpor celého liberálního křídla. Mursí dne 22. 11. 2012 využil úspěšného vyjednávání s hnutím Hamás, ústavním dekretem si přisvojil téměř neomezené pravomoci, čímž vyvolal krizi a využil ji jako páku na ústavní výbor. Ten bez přítomnosti liberálů ústavu přijal. Listopadová krize byla doprovázena silnými demonstracemi a poprvé i násilnými střety mezi přívrženci Muslimského bratrstva a demonstrujícími. V reakci na nekompromisní postoje a mocenský přehmat Mursího se po dlouhé době liberální opozice spojila do Fronty národní spásy (NSF).

Mursí ani po referendu o ústavě neukázal schopnost řídit stát. Nezabránil ekonomickému propadu a zásobovací krizi, dále oslaboval státní instituce (např. nucenými odchody soudců do důchodu, výměnou vysokých úředníků či vměšováním do státních a soukromých médií) a dělal nepřipravená rozhodnutí (např. o přímé podpoře povstalců Sýrii) a manipulativní kroky (výpady proti šíitům a zahraničnímu vlivu na Egypt.) Místo působení jako národní instituce se Mursího pojetí funkce jevilo jako nekompetentní, hájící zájmy pouze jedné strany a blokující stávající instituce.

Třetím momentem byl postoj opozice. Krize aktivizovala Mursího oponenty. Armáda zůstala na okraji krize, ale v prosinci vyzvala k vyřešení sporů a poukázala na své poslání „chránit vyšší národní zájmy“. Půl roku po zvolení do funkce prezident Mursí sice splnil svůj slib a zajistil ústavu, ale její způsob přijetí a obsah byl pro liberální část nepřijatelný a NSF učinila z její změny svůj hlavní program. K Mursímu se koalice stavěla nekompromisně: dlouho váhala, zda se vůbec účastnit referenda o ústavě, poté odmítala volební zákon, navrhovaný egyptským senátem. Protestní hnutí zvané Tamarrud formulovalo svůj kritický postoj co možná nejobecněji, aby se k němu mohlo přihlásit celé spektrum nespokojených, ale také nekompromisně. Cílem protestu bylo „odebrat důvěru prezidentovi“ a vyvolat nové volby.

Politika bez institucí

Zásadním problémem egyptské vleklé krize byla neexistence parlamentu, ve kterém by se mohly politické konflikty jak ventilovat, tak i řešit legislativními akty. Místo toho se politika začala projednávat na ulici, v médiích a v paralelních virtuálních realitách.

Egyptský senát sice navrhl na jaře volební zákon, podle kterého se měly volby chystat, ten byl však rychle zapředen do právních sporů s egyptským ústavním soudem. Částečně v nich šlo o obranu proti výhodnému stanovování volebních okrsků ze strany Muslimského bratrstva, částečně o obstrukce, ale i o závažnější otázky. Spor zejména umožnil reinterpretovat ústavu směrem k poloprezidentskému systému, v němž by parlament měl větší slovo než to, které původně umožňoval nejasný text ústavy. Špatně vyjednaná ústava a napětí mezi různými státními institucemi potom hrozilo tím, že naprosto zásadní kroky jako volby se budou donekonečna protahovat. Na druhou stranu je třeba dodat, že prostor k opožděnému vyjednávání mezi institucemi tu byl, ale po puči, jak se zdá, se nadlouho podstatně smrskl.

Důsledkem průtahů a polarizace byla silná personalizace politických úřadů. Díky téměř exkluzivnímu výkonu legislativní a exekutivní moci padala celá odpovědnost právě na Mursího kabinet, který navíc nebyl připraven zvládat složité úkoly. Personalizace se projevila během protestů. Jediný spojující cíl – sesazení prezidenta Mursího – nebyl následován žádným jasným politickým požadavkem. Místo toho, aby liberálové využili nevídané šance – vlastnoručního znemožnění islamistů u moci – a zasadili se o jejich porážku ve volbách, s nadšením přistoupili na fyzické zničení celého hnutí, zcela zapomínaje na své liberální pozice.

Od Mursího se personalizovaná iniciativa přesunula na generála Sisího, šéfa armádního štábu. Ten sice oznámil poměrně rozumně znějící road map k novým volbám, ale potlačením Muslimského bratrstva nenaplnil její zásadní podmínku – národní smíření.

Místo obnovení politického procesu získává stávající moc legitimitu „přímo“, aklamací ulice a médií. Politické zkratky, populismus a démonizace (násilného) protivníka a argumentace dělá z hlasu hlas ulice jakousi náhražku demokratických protestů. Jak Mursí, tak i Sisí vyzývali své podpůrce, aby vyšli do ulic. Počty, místo právně ustanovených, procesů dávají dnes v Egyptě aktérům politickou legitimitu. Dnes armádě poplatná média opět vybičovaným nacionalismem soustředí zodpovědnost a moc do vůdcovství jedné osoby.

Absence politiky

V absenci funkčních institucí je Egypt od začátku revoluce řízen krizově, a tedy nesystematicky a ad hoc: pouze v krizích dochází k zásadním politickým rozhodnutím a posunům. Zdá se skoro, že vyvolávání krizí se stalo receptem egyptského vládnutí. To, co chybělo vládě armádní, vládě Mursího a zcela chybí i nadále, ovšem není zvládání akutních konfliktů, ale zvládání strukturálních slabostí egyptské infrastruktury, správy a státních služeb. Reformy nebyly započaty na žádné úrovni, nestaly se ani vážným politickým tématem. Amr Hamzáwí, akademik, který se vrátil do Egypta, aby se zapojil do tolik potřebné liberální politiky, dva roky po osvobození na Tahríru konstatuje smrt politiky.

Při pohledu na dnešní hlubokou polarizaci Egypta a navrátivší se nacionalismus nelze než nedat Hamzáwímu za pravdu: Egypt se stále utváří jako národ a stát a ještě dlouho ne jako demokratická obec. Zřejmě bylo předčasné vítat začátek svobodné politiky v Egyptě. Ne proto, že by Egypt byl nějakým zásadním způsobem neschopen demokracie, ale spíše proto, že země, vycházející z půlstoletí armádní diktatury a čelící existenciálním problémům, si ještě neujasnila základní parametry politického boje a národního směřování. Tématem je stále ještě politika samotná: kdo má právo se jí účastnit, jakým způsobem nabývat a pozbývat moci a jaké mocenské zájmy zůstávají tabu. Podobně jako demokratizace na Balkánu přinesla nejprve nutnost definovat politickou obec národnostně (etnicky nebo politicky), tak demokratizace arabských zemí přináší nutnost definovat zejména meze výkonu moci a její úkoly. Podobně jako jinde jde o procesy silně konfliktní a destabilizující, dokud nevznikne obecná shoda na základních pravidlech.

V Egyptě jde konkrétně o nutnost redefinovat politickou obec a politické procesy: národní identitu (ústavu), vztah většiny a menšiny, vztah k bezpečnostním složkám, odpovědnost vůči masám, záruky (ekonomické) stability a základních práv. Egyptští politici v tomto zatím byli neúspěšní. První šanci dostala nejsilnější strana, která se nepokusila způsob vládnutí změnit, postavit na národní koalici a definici obecných zájmů, ale hrála hru podle starých Mubárakových pravidel. Návrat armády a její bezpečnostní strategie pravděpodobně o něco opozdí pokus druhý. Egyptský paternalistický nacionalismus se nejspíš udrží u moci rok či více, ale sám sotva zemi stabilizuje. Aktivizované masy se znovu probudí, když bude jasné, že současná politika sotva řeší reálné problémy. Nadějí je, že na okraji krize a ve stabilizovanější době se začnou obnovovat instituce jako média, soudy, ministerstva, politické strany a Egypt se pomalu posune správnějším směrem.