Zahraničná politika

V plné síle demonstroval svoji představu o faktickém výkonu prezidentské funkce ve formálně neprezidentském systému. Spoléhaje na silný mandát od voličů, množství oddaných příznivců a sympatizantů a také na své nemalé strategické a populistické schopnosti, jmenoval si svou vládu bez ohledu na rozložení politických sil v parlamentu. Ta sice nezískala důvěru, ale těch několik měsíců zemanovskému křídlu stačí, aby se „nabouralo“ do struktur moci a prosadilo své zájmy, ať už jsou jakékoliv – například personální změny na ministerstvech a ve státních firmách.

Zemanův vliv jde ale mnohem dál. Přes Pavla Rychetského a jím nově jmenované soudce může působit na Ústavní soud. Stojí za stranou SPOZ (Strana Práv Občanů ZEMANOVCI), jejíž funkcionáři se snaží z podpory silného prezidenta vytěžit co nejvíce – dostat se do parlamentu, a hrát tak roli rozhodujícího jazýčku na vahách při sestavování koalice se sociální demokracií. I v ní dokáže Zeman rozehrávat animozity mezi klíčovými hráči jejího vedení. Není tajemstvím, že řada vlivných členů ČSSD projevuje větší loajalitu k Zemanovi než ke svému předsedovi. Zdálo by se, že sociální demokraté vyhrají, aniž by museli hnout prstem, neboť veškerou práci za ně již udělala chaotická a skandály provázená vláda dua Nečas–Kalousek.

Právě toto sebeuspokojení se již sociální demokracii několikrát nevyplatilo. Možná i proto jsou někteří její lídři trochu nervózní z nevýrazného předsedy strany Bohuslava Sobotky, pod jehož vedením jim hrozí, že opět „utrpí“ takové vítězství, které je nedostane k moci. Sociální demokracie naváže na svůj klasický program silného státu a vyššího zdanění. Zatím ale zaznívá spíše negativní vymezování se vůči oponentním subjektům. Pro ODS je poněkud trapné, že je již sociální demokracie nepovažuje za relevantní soupeře a svoji artilerii cílí na vůdčí osobnosti TOP 09 Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga. Ti zase budují svoji kampaň na hrozbě zavedení „prezidentské diktatury“ v podobě spojeneckého bloku Zeman–SPOZ–ČSSD–KSČM.

Jen očekávané vítězství tak Sobotkovi stačit nebude. Musí být dostatečně přesvědčivé na to, aby byl schopen odrazit útoky svých oponentů a mohl se Zemanovi při sestavování vlády postavit jako rovnocenný partner. Prezident se totiž netají tím, že v případě očekávaného volebního vítězství v předčasných volbách to nebude Sobotka, kdo bude sestavovat kabinet. Zeman si také programově buduje dobré vztahy s komunisty tak, aby je mohl jako budoucí tvůrce vlády vtáhnout do koalice se sociální demokracií, tiché či otevřené.

Povolební scénáře ale mohou být různé. Je-li dění na levici více méně čitelné, pak na pravici kartami míchá více činitelů. Jmenováním Lívie Klausové velvyslankyní na Slovensku si prezident pojistil spojenectví Klausovo, a tedy i jeho příznivců, kterých také není málo. Netrpělivě vyhlížejí svého vůdce, jak se ujímá vedení a mobilizuje deklasovanou pravici. Při očekávaném pádu ODS z piedestalu vůdčí pravicové strany se začínají šikovat různé proudy v čele s „modrými sirotky“, kteří již prchají z potápějící se lodi a čekají na svého lídra – v současné situaci jím nemůže být nikdo jiný než právě Klaus.

Jakkoliv to zní nepravděpodobně, zvedne-li hozenou rukavici a zaštítí-li nějaké pravicové hnutí (nejčastěji se hovoří o Suverenitě neúnavné politické matadorky Jany Bobošíkové), pak se v krajním případě může opakovat opoziční smlouva z roku 1998, kterou tehdy po předčasných volbách uzavřeli právě Zeman s Klausem jako předsedové ČSSD, respektive ODS. Šlo o jakýsi pakt o toleranci a neútočení, díky němuž mohla menšinová vláda v čele se Zemanem vládnout, aniž by se musela obávat vyslovení nedůvěry ze strany opozice.

Nemálo politiků i voličů se budí hrůzou z představy, jak prezident Zeman jmenuje premiérem Klause. Ostatně trefně to komentoval novinář Eric Best: Koupíte-li si Zemana, dostanete jako bonus i Klause. Na sněmovnu si ale brousí zuby další subjekty. Vedle tradičních stran jako zelení nebo lidovci, které si daly v minulém volebním období mocenskou „pauzu“ a hodlají těžit z poklesu pravicových stran, se minimálně dva subjekty – Úsvit přímé demokracie rozhodně ne zcela neúspěšného prezidentského kandidáta Tomia Okamury a hnutí ANO 2011 miliardáře Andreje Babiše – poperou o sněmovnu. Spíše ale půjde zase jen o volební matematiku, kolik komu tito „zloději“ uberou cenná procenta.