Zahraničná politika

Kaczynskému a jeho okruhu je přitom vcelku jedno, že označováním volyňské řeži z léta 1943 za genocidu, kterou na Polácích spáchali ukrajinští nacionalisté, je vodou na mlýn putinovské propagandě, jež proevropskou revoluci na Majdanu označuje za fašistický puč. Navíc v celé složité historii Haliče nejsou Poláci pouze obětmi, ale také viníky masových vražd tamních Ukrajinců. A také etnické čistky, která pod názvem Operace Visla uzavřela v roce 1947 krvavý tragický souboj obou národů o národnostně těžko vymezitelné území.

Vraždění Poláků i Ukrajinců

Nikdo samozřejmě nebere Polákům možnost vyhlásit jeden z červencových dnů, kdy v roce 1943 pokus o etnickou čistku ve Volyni vrcholil, dnem památky obětí těchto nesmírně krvavých a tragických událostí, při kterých přišli o život desítky a desítky tisíc nevinných lidí, převážně Poláků. Není také sporu, že se ukrajinští nacionalisté dopustili při volyňské řeži válečných zločinů a zločinů proti veškeré lidskosti ve snaze vyhnat Poláky z etnicky smíšené úrodné Volyně, která mezi světovými válkami připadla Polsku.

Nelze však zapomínat na to, že tu byly i krvavé odvetné akce, jejímiž oběťmi byly naopak ukrajinské vesnice a bezbranné ukrajinské obyvatelstvo Volyně. I tady jdou počty zavražděných do mnoha tisíců, podle některých odhadů i desítek tisíc. Přestože rezoluce Senátu a Sejmu, i slova Jaroslawa Kaczynského, který 11. června vystoupil u volyňského pomníku masakrů, tato fakta nepomíjí zcela, důraz dávají na to, aby ukrajinské akce proti Polákům byly označeny za genocidu. „Nikdy nesmíme zapomenout na tento zločin spáchaný na Polácích, žádný takový zločin nesmí být zapomenut, relativizován nebo označen jinak než jako genocida,“ prohlásil u pomníku ve Volyni Kaczynski.

Proč se něco takového děje v Polsku právě teď, v době nekulatého 73. výročí krvavých událostí, je vcelku jasné. Nacionalistická polská vláda, která podobným pohráváním si s historickými tématy v letech 2005-2007 málem zničila desetiletí budované smíření s Německem, dnes využívá toho, že je Ukrajina ve složité situaci, kdy v konfliktu s Ruskem bojuje o přežití. „To Ukrajina nás teď potřebuje,” tvrdí vcelku bezostyšně senátor PiS Robert Gawel, jeden z těch, kteří rezoluci v horní komoře polského parlamentu prosadili.

Přitom Ukrajinci sami udělali mnoho vstřícných kroků. Naposledy prezident Petro Porošenko, který ve vystoupení k výročí Volyně vyzval Ukrajince, aby pachatele etnické čistky na Polácích nezařazovali mezi své hrdiny, ale jejich chování naopak odsoudili. „Chtělo by se věřit, že si lidé, kteří dnes v Polsku rozhodují, těchto vstřícných ukrajinských gest všimli, a že se podle toho zachovají,“ uvádí jeden vysoký polský kariérní diplomat. Jenže rozum zřejmě není to, co v těchto dnech ve Varšavě vítězí, a tak rezoluce připravená vládní většinou polského Sejmu a přijatá navíc i hlasy opozice staví na označení genocida celou konstrukci výkladu tehdejších událostí.

Operace Visla

Už za rok přitom Polsko čeká připomínka podobně hanebné události, v níž však Poláci tentokrát nejsou oběti, ale spolu se Stalinovým Sovětským svazem viníky události, kterou nelze z dnešního pohledu nazvat jinak než etnická čistka. Operace Visla, při níž ve snaze rychle potlačit pokračující ozbrojený odpor ukrajinského odboje na polsko-slovensko-ukrajinském pomezí, etnicky vyčistila celou oblast Bukovských vrchů a jejich okolí od asi sto čtyřiceti tisíc tamních Ukrajinců. A byla to i jakási opožděná odveta za Volyň.

Vesnice ukrajinských Bojků a Lemků byly polskými armádními a bezpečnostními jednotkami vypáleny a srovnány se zemí, tamní obyvatelé byli vystěhováni do Sovětského svazu (kde často putovali rovnou na Sibiř) nebo do západních území Polska. Mnoho set ukrajinských odbojářů bylo Poláky popraveno.

Dávat rovnítko mezi volyňskou řež a Operaci Visla nelze a ani to nedává smysl. Chce se tím jen připomenout, že jednostranný výklad krvavých střetů minulosti nikam nevede a nikdy nemůže přispět k usmíření a dobrým vztahům mezi národy, které si takovými krizemi vzájemných vztahů prošly. A už vůbec to není cesta ke společné evropské budoucnosti, v níž by později i Ukrajina měla být součástí Evropské unie.

Současná polská vládavšak svými kroky kolem volyňské řeže Ukrajinu od evropské budoucnosti vzdaluje, místo aby v dnešní obtížné chvíli prozápadní kyjevské vládě pomáhala. Zbytek Visegrádu, který se považuje za přátele jak Kyjeva, tak Varšavy, by měl Varšavu na nevhodnost jejího jednání upozornit.