Zahraničná politika

Tou zcela zásadní, na níž bude muset příští rok Unie odpovědět, je ta, zda může mezi svými členy tolerovat zemi, která nectí zásady právního státu, dělby moci či nezávislost veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Zda může být členskou zemí stát, který prostě už není demokratický a je jedno, zda to nazveme autoritářským režimem, nebo rovnou diktaturou. Tím státem, nad nímž se tento otazník vznáší, není nikdo menší než Polsko. Jediná evropská mocnost mezi skupinou třinácti „nových členských zemí“, které do Unie vstoupily v novém tisíciletí.

Výsměch z Varšavy

Spuštěním článku 7 dala Evropská komise po dvou letech marných snah domoci se nápravy u varšavské vlády Práva a spravedlnosti najevo, že teď už je situace tak vážná, že se jí musí zabývat Evropská unie jako celek. „V Polsku jsme reagovali hned, když se objevily náznaky, že si chce vláda podřídit ústavní soud, což už budou dva roky,“ vysvětluje unijní komisařka pro spravedlnost Věra Jourová. „My, tedy Evropská komise, dáváme Polsku najevo, že se nám nelíbí změny v soudnictví, snaha změnit rozdělení moci ve prospěch vlády,“ konstatovala při našem prosincovém rozhovoru pro MF DNES. „Je nejvyšší čas, aby se k tomu vyjádřily i členské státy EU, nemůže to být do nekonečna jen na Evropské komisi. Státy EU musí říci, co už není považováno za vládu práva a jak dál postupovat,“ dodala Jourová. A to jen několik dní před tím, než komise předvánoční středu rozhodla o „odjištění atomové pumy“, tedy cesty k nejtvrdší možné sankci, kterou Unie v podobě článku 7 (zbavení hlasovacích práv) vůči členskému státu má.

To, co Polsko předvádí v posledních dvou letech vůči všem výtkám, které Varšavě adresuje nejen Brusel, ale také Benátská komise při Radě Evropy, by se dalo s klidem nazvat pohrdavým postojem vůči unijním orgánům. Stalo se to i teď, kdy prezident Andrzej Duda v den spuštění článku 7 oznámil, že zákony, které dokonávají podřízení celého polského soudnictví vládě Práva a spravedlnosti, podepíše.

Brusel nelze nepodpořit

Čas lámání chleba nastává i pro Česko a Slovensko, dva státy, které je možné na rozdíl od Polska a také orbánovského Maďarska stále ještě považovat za plně demokratické v západoevropském slova smyslu. To, že Česká republika nebude mít jinou možnost, než krok Evropské komise ohledně článku 7 podpořit, připustil v předvánočním rozhovoru pro Český rozhlas i nový šéf pražské diplomacie Martin Stropnický. „Reforma, řekněme, soudnictví jako takového v Polsku může skutečně znamenat ohrožení jednoho z těch základních demokratických pilířů, na nichž jsou demokratické evropské státy postaveny,“ uvedl Stropnický, který dodal, že bude pro Prahu obtížné Evropskou komisi v tom nepodpořit.

I když se premiér Andrej Babiš vyjadřuje daleko mlhavěji a chce se především setkat s polským předsedou vlády Mateuszem Morawieckým (současně má naplánované jednání i s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem), bude Praha podobně, jako zatím velmi diplomaticky přešlapující Bratislava, muset zaujmout jasné stanovisko. To už, byť vůči Bruselu s opačným znaménkem, vyhlásila Budapešť. Za pozornost však stojí, že „veto Bruselu“ nevyslovil premiér Viktor Orbán, ale jen místopředseda parlamentu Zsolt Semjén.

A přestože maďarský premiér si moc dobře uvědomuje, že může být druhý na řadě, zároveň může osvědčit pružnost. A po březnových, pro něj už třetích vítězných volbách, které vyhraje zřejmě opět ve velkém stylu, může Orbán nejméně na čas trochu povolit šrouby. Ukončit kampaň proti zbytkům občanské opozice podporované Georgem Sorosem a prostě se dostat opět do „tolerovatelného rozpětí“. A v minulých letech už Orbán předvedl, že tuto hru ovládá.

Polsko bez peněz, a pak polxit?

Ostatně pro případ maďarského veta se v západních metropolích (spuštění článku 7 vůči Polsku společně podpořili na konci prosincového summitu veřejně a jednoznačně německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron) rodí plán B, a to podmínění peněz z fondů EU dodržováním státu práva a demokracie. Což je věc, která jde, na rozdíl od zbavení hlasovacích práv, přijmout většinovým způsobem. V případě Polska i v novém rozpočtu půjde o miliardy eur.

Vše může samozřejmě skončit špatně. Tím, že si Poláci mezi plnou demokracií, právním státem a Evropskou unií na jedné straně a autoritářskou vládou Práva a spravedlnosti a Jaroslawa Kaczynského na straně druhé vyberou Kaczynského. Vždyť kolik chybělo, aby si v podobném rozhodování v roce 1998 Slováci vybrali Vladimíra Mečiara? V Polsku je navíc nějaký jejich Mikuláš Dzurinda zatím v nedohlednu.

A tak vše může skončit dočasným nebo trvalým odchodem autoritářského polského režimu z Evropské unie. To bude samozřejmě špatná zpráva. Ale pořád lepší, než kdyby nějaké budoucí nedemokratické Polsko zůstalo členskou zemí Evropské unie jako by se nechumelilo. K tomu je i v Polsku stále ještě daleko, i když ne zas tak, jak by se mohlo zdát.