Zahraničná politika

Jste poslanec evropského parlamentu. Když na takovém zajímavém evropském postu dostanete nabídku dělat ministra zahraničí, asi trochu vážíte. Vážil jste dlouho, než jste ji přijal?

Nějakou dobu jsem přemýšlet musel. Hlavně proto, že vnitropolitická situace v Česku je velmi složitá a toto angažmá je velmi specifické. Vláda bude menšinová, máme přímo voleného prezidenta s pravomocemi, které byly nastaveny pro prezidenta, který přímo volen nebyl. Vláda by měla být podporována KSČM, což je poprvé za posledních 25 let. Tedy právě kvůli složitosti vnitřní situace jsem si to musel promyslet, než jsem souhlasil.

Co vám ty roky v Evropském parlamentu daly, co je největší hodnota, kterou si odsud odnesete při návratu do české politiky?

Určitě je to možnost potkat stovky lidí, kteří mají vliv na mezinárodní dění, zejména v EU a jednotlivých členských státech. Mezi europoslanci jsou často bývalí premiéři, ministři, kteří se dostali do Evropského parlamentu jako už velmi zkušení a zralí politici. Atmosféra jednání je otevřená a diskuze jsou často ostré i věcné, člověk tu nasaje mnoho názorů a pohledů ze všech koutů Evropy.

Na druhou stranu, na této práci je hrozně vyčerpávající cestování a skutečnost, že tu jste bez rodiny. To byl i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl nabídku předsedy ČSSD Jana Hamáčka přijmout.

Vypadá při pohledu ze Štrasburku a Bruselu Evropská unie jinak, než když jste se na ni předtím díval z Česka?

Pokud by člověk měl informace jen z českých médií a řídil by se tím, co posledních patnáct let říkali o Unii Václav Klaus, Mirek Topolánek, Miloš Zeman a Tomio Okamura, tak asi ano.

Studoval jsem v zahraničí, pohyboval jsem se v zahraniční politice, takže pro mě obraz Evropy, který je vidět odsud, z Evropského parlamentu, nebyl překvapující.

Může mít vznikající česká vláda ANO a ČSSD ještě výraznější proevropský kurz než předchozí kabinet Bohuslava Sobotky?

Poslední česká vláda měla výrazně proevropské směřování, až na některé výjimky dané okolnostmi, jako byla například právě migrační politika.

Nemyslím si, že vznikající kabinet bude ještě více proevropský. Spíš bych byl rád, aby se naše evropská politika stala mnohem proaktivnější. Abychom už tolik nereagovali jen na to, co se stalo, ale abychom se snažili ovlivnit to, co se stane. Abychom měli vizi a cíle a podařilo se nám najít cesty, jak je systematicky prosazovat.

A bude vaší ambicí v podobném duchu změnit přístup celého Visegrádu, který také přešel do obranářské pozice, aby se celá V4 změnila v něco, co bude EU pozitivně posunovat kupředu?

Máte pravdu, že země Visegrádu jsou v této chvíli v Unii vnímány jako problémové, jako někdo, kdo se snaží blokovat jednání Evropské rady. Evropská komise vede proti Polsku vyšetřování podle článku 7, nejednoznačně je přijímán i styl vládnutí v Maďarsku…

Je to situace velmi nepříjemná a komplikovaná, protože pro nás je V4 po víc než dvacet pět let jedním ze základních nástrojů prosazování naší zahraniční politiky. Jsme si hodně blízcí, hlavně se Slovenskem. Ale to neznamená, že se s V4 musíme absolutně ztotožňovat. Měli bychom spolupracovat tam, kde máme společné zájmy a pozice, a pokud je nemáme, hledat spojence i jinde.

Komplikované vztahy má Evropská unie i vůči Trumpovým Spojeným státům, či spíše USA vůči EU. Vidíte smysl v posilování evropských obranných struktur, o které se Unie poslední dobou snaží, aby se stala EU v této oblasti samostatnější?

Jednoznačně ano. Evropa jako nejsilnější ekonomické uskupení na světě musí mít i strategickou autonomii ve vojenské oblasti, třeba i proto, aby byla schopna samostatně reagovat na konflikty a nestabilitu ve svém blízkém i vzdálenějším sousedství. Sám jsem zpravodajem zprávy o programu pro rozvoj evropského obranného průmyslu. Důvodem, proč vznikl evropský obranný fond, určitě není primárně nepředvídatelnost současné americké administrativy. Je nicméně faktem, že nikdy za posledních sedmdesát let nebyla americká politika tolik vzdálena té evropské. Příkladů bychom mohli najít celou řadu. Neshoda v případě pokračování dohody o íránském jaderném programu je asi nejzásadnějším.

Evropa chápe, že v tom velkém globálním světě musí hrát sama mnohem výraznější roli, ať už obchodní, nebo obrannou. V novém rozpočtu EU je vůbec poprvé samostatně kapitola přímo zacílená na oblast bezpečnosti. To je úplně přelomové, a já to podporuji.

Zároveň samozřejmě platí, že NATO zůstává zásadním pilířem naší bezpečnosti. Ale Evropa musí jít i svou vlastní cestou.

Pokud jde o východní směr, berete Ukrajinu ve sporu s Ruskem jako našeho spojence?

Ukrajina je náš partner. Evropská podpora, a to nejen finanční, je pro Kyjev nesmírně důležitá. Neskrývám ale, že jsem vývojem na Ukrajině trochu zklamán. Před čtyřmi roky jsem byl členem pozorovatelské mise při volbách na Ukrajině a ukrajinští politici se tehdy předháněli v tom, kdo slíbí více reforem, více pozitivních změn ve státní správě, v soudnictví, celém fungování státu. Po čtyřech letech zjišťujeme, že se stalo velmi málo, zejména co se týká reformy soudnictví a boje proti korupci. Jsou samozřejmě oblasti, kde došlo k výraznému zlepšení, příkladem je reforma Naftogazu. Podporuji asociační dohodu s Ukrajinou, i další úzkou spolupráci. Ale je potřeba na Ukrajině provést řadu zásadních reforem, a zároveň opravdu upřímně začít řešit problematiku korupce. Země se musí vymanit z područí oligarchů.

Není ale hlavním důvodem, proč reformní vývoj na Ukrajině není tak rychlý, nekončící válka a ruská agrese na východě Ukrajiny? Není prvním krokem k normalizaci života na Ukrajině tento konflikt ukončit, hlavně k tomu přinutit Rusko?

Samozřejmě, že konflikt na východě Ukrajiny má vliv na ekonomickou situaci Ukrajiny. Na druhou stranu to ale nemá nic společného s přijímáním zákonů v parlamentu. Ale tím nechci zpochybňovat naše vztahy s Ukrajinou. Jen je potřeba, aby Evropská komise i členské státy neustále tlačily na to, aby se tempo reforem nezpomalovalo, nebo se reformy dokonce neblokovaly.

Nedávné společné oznámení Emmanuela Macrona a Vladimíra Putina u příležitosti ekonomického fóra v Petrohradu, že vyřešení konfliktu na východě Ukrajiny se blíží a příští měsíce budou klíčové, dává alespoň malou naději. Vyřešení konfliktu na východě Ukrajiny by zklidnilo nejen situaci na Ukrajině, ale v celém regionu. Zásadně by to vyřešilo i vztahy mezi Evropou a Ruskem.

Jak se díváte na velmi výrazné preferování Ruska a Číny v politice českého prezidenta Miloše Zemana? Nepřeceňuje Miloš Zeman Moskvu a Čínu a jejich význam pro Česko?

Pan prezident má v tuto chvíli naplánované pro tento rok tři zahraniční cesty – jednu do Berlína, druhou do Tel Avivu a třetí do Pekingu. To vnímám jako vícevektorovou politiku. V otevírání čínského trhu a čínských investic do Česka sehrál Miloš Zeman klíčovou úlohu. Podobně i v partnerském vztahu s Izraelem a udržování dialogu s Ruskem. To všechno jsou věci, které necítím nijak v protikladu s českou zahraniční politikou, a v rámci ekonomické diplomacie mohou být přínosem. V této souvislosti stojí za to připomenout, že německá kancléřka Angela Merkelová navštívila Čínu od svého nástupu do úřadu v roce 2005 již jedenáctkrát.

Slavíme sto let od vzniku Československa – společně se Slovenskem. Dá se ještě něco na mimořádně dobrých vztazích Česka se Slovenskem něco zlepšit?

Náš vztah je opravdu i ve světovém měřítku zcela ojedinělý.

Pokud bych se stal ministrem zahraničí, chtěl bych spustit debatu o vstupu Česka do eurozóny. V tomto ohledu by Slovensko mohlo výrazně pomoci, zejména s předáváním informací a zkušeností z období kolem a brzy po vstupu do eurozóny.

Vedle standardních záležitostí, jako kandidatury v OSN a v mezinárodních organizacích, kde se dokážeme vždy podpořit, je tu jedna velká oblast možné spolupráce. Tou je posílení rozvojové politiky, na kterou bychom se měli zaměřit, především pokud jde o rekonstrukci Sýrie, Blízký východ či Afriku. Zde můžeme velmi dobře spolupracovat.

Takže jde o to, aby se Česko i v rozvojové pomoci začalo konečně chovat jako bohatá a sebevědomá evropská země?

Samozřejmě. To je jeden z mých hlavních cílů. Je to jeden z pilířů boje proti nelegální migraci do Evropské unie; to říkám, kudy chodím. Lidé ze subsaharské Afriky, kde jsem měl mj. loni možnost strávit čtyři měsíce jako šéf mise EU, utíkají před bídou nebo před suchem a hladomorem. Je to buď ekonomická, nebo klimatická migrace.

Pokud těmto lidem nebudeme schopni pomoci zajistit důstojný život, nebo i jen přežití, budou do Evropy utíkat dál, nikdo je nezastaví. Mluvíme přitom o desítkách milionů lidí.

Proto si myslím, že je potřeba posilovat a lépe cílit rozvojovou pomoc a zaměřit se na vzájemný obchod a podporu evropských soukromých investic v těchto zemích. Výdaje na rozvojovou pomoc mají dnes stejnou, ne-li větší důležitost jako výdaje na obranu. Jinými slovy, peníze, které budeme posílat, mohou být utraceny i za naše traktory, hnojiva, vodovodní zařízení či obnovitelné zdroje elektřiny, které tam budou velmi potřeba. Proto dává rozvojová pomoc po všech stránkách smysl.

Jste poslanec evropského parlamentu. Když na takovém zajímavém evropském postu dostanete nabídku dělat ministra zahraničí, asi trochu vážíte. Vážil jste dlouho, než jste ji přijal?

Nějakou dobu jsem přemýšlet musel. Hlavně proto, že vnitropolitická situace v Česku je velmi složitá a toto angažmá je velmi specifické. Vláda bude menšinová, máme přímo voleného prezidenta s pravomocemi, které byly nastaveny pro prezidenta, který přímo volen nebyl. Vláda by měla být podporována KSČM, což je poprvé za posledních 25 let. Tedy právě kvůli složitosti vnitřní situace jsem si to musel promyslet, než jsem souhlasil.

Co vám ty roky v Evropském parlamentu daly, co je největší hodnota, kterou si odsud odnesete při návratu do české politiky?

Určitě je to možnost potkat stovky lidí, kteří mají vliv na mezinárodní dění, zejména v EU a jednotlivých členských státech. Mezi europoslanci jsou často bývalí premiéři, ministři, kteří se dostali do Evropského parlamentu jako už velmi zkušení a zralí politici. Atmosféra jednání je otevřená a diskuze jsou často ostré i věcné, člověk tu nasaje mnoho názorů a pohledů ze všech koutů Evropy.

Na druhou stranu, na této práci je hrozně vyčerpávající cestování a skutečnost, že tu jste bez rodiny. To byl i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl nabídku předsedy ČSSD Jana Hamáčka přijmout.

Vypadá při pohledu ze Štrasburku a Bruselu Evropská unie jinak, než když jste se na ni předtím díval z Česka?

Pokud by člověk měl informace jen z českých médií a řídil by se tím, co posledních patnáct let říkali o Unii Václav Klaus, Mirek Topolánek, Miloš Zeman a Tomio Okamura, tak asi ano.

Studoval jsem v zahraničí, pohyboval jsem se v zahraniční politice, takže pro mě obraz Evropy, který je vidět odsud, z Evropského parlamentu, nebyl překvapující.

Může mít vznikající česká vláda ANO a ČSSD ještě výraznější proevropský kurz než předchozí kabinet Bohuslava Sobotky?

Poslední česká vláda měla výrazně proevropské směřování, až na některé výjimky dané okolnostmi, jako byla například právě migrační politika.

Nemyslím si, že vznikající kabinet bude ještě více proevropský. Spíš bych byl rád, aby se naše evropská politika stala mnohem proaktivnější. Abychom už tolik nereagovali jen na to, co se stalo, ale abychom se snažili ovlivnit to, co se stane. Abychom měli vizi a cíle a podařilo se nám najít cesty, jak je systematicky prosazovat.

A bude vaší ambicí v podobném duchu změnit přístup celého Visegrádu, který také přešel do obranářské pozice, aby se celá V4 změnila v něco, co bude EU pozitivně posunovat kupředu?

Máte pravdu, že země Visegrádu jsou v této chvíli v Unii vnímány jako problémové, jako někdo, kdo se snaží blokovat jednání Evropské rady. Evropská komise vede proti Polsku vyšetřování podle článku 7, nejednoznačně je přijímán i styl vládnutí v Maďarsku…

Je to situace velmi nepříjemná a komplikovaná, protože pro nás je V4 po víc než dvacet pět let jedním ze základních nástrojů prosazování naší zahraniční politiky. Jsme si hodně blízcí, hlavně se Slovenskem. Ale to neznamená, že se s V4 musíme absolutně ztotožňovat. Měli bychom spolupracovat tam, kde máme společné zájmy a pozice, a pokud je nemáme, hledat spojence i jinde.

Komplikované vztahy má Evropská unie i vůči Trumpovým Spojeným státům, či spíše USA vůči EU. Vidíte smysl v posilování evropských obranných struktur, o které se Unie poslední dobou snaží, aby se stala EU v této oblasti samostatnější?

Jednoznačně ano. Evropa jako nejsilnější ekonomické uskupení na světě musí mít i strategickou autonomii ve vojenské oblasti, třeba i proto, aby byla schopna samostatně reagovat na konflikty a nestabilitu ve svém blízkém i vzdálenějším sousedství. Sám jsem zpravodajem zprávy o programu pro rozvoj evropského obranného průmyslu. Důvodem, proč vznikl evropský obranný fond, určitě není primárně nepředvídatelnost současné americké administrativy. Je nicméně faktem, že nikdy za posledních sedmdesát let nebyla americká politika tolik vzdálena té evropské. Příkladů bychom mohli najít celou řadu. Neshoda v případě pokračování dohody o íránském jaderném programu je asi nejzásadnějším.

Evropa chápe, že v tom velkém globálním světě musí hrát sama mnohem výraznější roli, ať už obchodní, nebo obrannou. V novém rozpočtu EU je vůbec poprvé samostatně kapitola přímo zacílená na oblast bezpečnosti. To je úplně přelomové, a já to podporuji.

Zároveň samozřejmě platí, že NATO zůstává zásadním pilířem naší bezpečnosti. Ale Evropa musí jít i svou vlastní cestou.

Pokud jde o východní směr, berete Ukrajinu ve sporu s Ruskem jako našeho spojence?

Ukrajina je náš partner. Evropská podpora, a to nejen finanční, je pro Kyjev nesmírně důležitá. Neskrývám ale, že jsem vývojem na Ukrajině trochu zklamán. Před čtyřmi roky jsem byl členem pozorovatelské mise při volbách na Ukrajině a ukrajinští politici se tehdy předháněli v tom, kdo slíbí více reforem, více pozitivních změn ve státní správě, v soudnictví, celém fungování státu. Po čtyřech letech zjišťujeme, že se stalo velmi málo, zejména co se týká reformy soudnictví a boje proti korupci. Jsou samozřejmě oblasti, kde došlo k výraznému zlepšení, příkladem je reforma Naftogazu. Podporuji asociační dohodu s Ukrajinou, i další úzkou spolupráci. Ale je potřeba na Ukrajině provést řadu zásadních reforem, a zároveň opravdu upřímně začít řešit problematiku korupce. Země se musí vymanit z područí oligarchů.

Není ale hlavním důvodem, proč reformní vývoj na Ukrajině není tak rychlý, nekončící válka a ruská agrese na východě Ukrajiny? Není prvním krokem k normalizaci života na Ukrajině tento konflikt ukončit, hlavně k tomu přinutit Rusko?

Samozřejmě, že konflikt na východě Ukrajiny má vliv na ekonomickou situaci Ukrajiny. Na druhou stranu to ale nemá nic společného s přijímáním zákonů v parlamentu. Ale tím nechci zpochybňovat naše vztahy s Ukrajinou. Jen je potřeba, aby Evropská komise i členské státy neustále tlačily na to, aby se tempo reforem nezpomalovalo, nebo se reformy dokonce neblokovaly.

Nedávné společné oznámení Emmanuela Macrona a Vladimíra Putina u příležitosti ekonomického fóra v Petrohradu, že vyřešení konfliktu na východě Ukrajiny se blíží a příští měsíce budou klíčové, dává alespoň malou naději. Vyřešení konfliktu na východě Ukrajiny by zklidnilo nejen situaci na Ukrajině, ale v celém regionu. Zásadně by to vyřešilo i vztahy mezi Evropou a Ruskem.

Jak se díváte na velmi výrazné preferování Ruska a Číny v politice českého prezidenta Miloše Zemana? Nepřeceňuje Miloš Zeman Moskvu a Čínu a jejich význam pro Česko?

Pan prezident má v tuto chvíli naplánované pro tento rok tři zahraniční cesty – jednu do Berlína, druhou do Tel Avivu a třetí do Pekingu. To vnímám jako vícevektorovou politiku. V otevírání čínského trhu a čínských investic do Česka sehrál Miloš Zeman klíčovou úlohu. Podobně i v partnerském vztahu s Izraelem a udržování dialogu s Ruskem. To všechno jsou věci, které necítím nijak v protikladu s českou zahraniční politikou, a v rámci ekonomické diplomacie mohou být přínosem. V této souvislosti stojí za to připomenout, že německá kancléřka Angela Merkelová navštívila Čínu od svého nástupu do úřadu v roce 2005 již jedenáctkrát.

Slavíme sto let od vzniku Československa – společně se Slovenskem. Dá se ještě něco na mimořádně dobrých vztazích Česka se Slovenskem něco zlepšit?

Náš vztah je opravdu i ve světovém měřítku zcela ojedinělý.

Pokud bych se stal ministrem zahraničí, chtěl bych spustit debatu o vstupu Česka do eurozóny. V tomto ohledu by Slovensko mohlo výrazně pomoci, zejména s předáváním informací a zkušeností z období kolem a brzy po vstupu do eurozóny.

Vedle standardních záležitostí, jako kandidatury v OSN a v mezinárodních organizacích, kde se dokážeme vždy podpořit, je tu jedna velká oblast možné spolupráce. Tou je posílení rozvojové politiky, na kterou bychom se měli zaměřit, především pokud jde o rekonstrukci Sýrie, Blízký východ či Afriku. Zde můžeme velmi dobře spolupracovat.

Takže jde o to, aby se Česko i v rozvojové pomoci začalo konečně chovat jako bohatá a sebevědomá evropská země?

Samozřejmě. To je jeden z mých hlavních cílů. Je to jeden z pilířů boje proti nelegální migraci do Evropské unie; to říkám, kudy chodím. Lidé ze subsaharské Afriky, kde jsem měl mj. loni možnost strávit čtyři měsíce jako šéf mise EU, utíkají před bídou nebo před suchem a hladomorem. Je to buď ekonomická, nebo klimatická migrace.

Pokud těmto lidem nebudeme schopni pomoci zajistit důstojný život, nebo i jen přežití, budou do Evropy utíkat dál, nikdo je nezastaví. Mluvíme přitom o desítkách milionů lidí.

Proto si myslím, že je potřeba posilovat a lépe cílit rozvojovou pomoc a zaměřit se na vzájemný obchod a podporu evropských soukromých investic v těchto zemích. Výdaje na rozvojovou pomoc mají dnes stejnou, ne-li větší důležitost jako výdaje na obranu. Jinými slovy, peníze, které budeme posílat, mohou být utraceny i za naše traktory, hnojiva, vodovodní zařízení či obnovitelné zdroje elektřiny, které tam budou velmi potřeba. Proto dává rozvojová pomoc po všech stránkách smysl.