Zahraničná politika

Michal Kováč, bývalý komunista, ale s dodatkem klasický osmašedesátník, strávil nejproduktivnější část života jako bankovní úředník, jemuž pak komunisté později dovolili být i součástí slovenského akademického světa, byť na nevysoké úrovni. Kováč měl vlastně štěstí: kdyby to bylo v české části bývalé federace, tak by jako exkomunista, vyloučený během normalizace z KSČ, skončil jako jeho čeští souputníci někde v kotelně nebo dělnické maringotce. Charta 77 a podobné formy odporu proti totalitě Kováče, stejně jako drtivou většinu slovenských osmašedesátníků, minuly. To bylo dáno i onou měkčí slovenskou normalizací, ale také tím, že odpor proti komunismu se na Slovensku soustředil především kolem katolických kruhů. Otázky nesvobody věřících byly ve východnější části federace prostě pociťovány palčivěji. I tady byl ale Kováč nevýjimečným Slovákem, sice aktivním věřícím, ale svoji víru nijak výrazně neartikulujícím a nebránícím.

Začátek budování demokratického Československa vynesl sice Kováče do poměrně vysokých funkcí, ale i v nich zůstal ve stínu jiných, daleko viditelnějších symbolů tehdejšího Slovenska – legendárního Alexandra Dubčeka, Vladimíra Mečiara či Jána Čarnogurského. Když se ve Veřejnosti proti násilí takzvaně lámal chleba, rozhodlo se pro Mečiara a cestu slovenské emancipace.

Před několika lety jsem se rozdělením Československa podrobně zabýval a po mnoha rozhovorech s klíčovými českými a slovenskými aktéry té doby jsem došel k poznání, že tehdejší situace byla mnohem složitější než v Česku ustálený názor, že Slováci chtěli samostatnost a Češi je nakonec museli nechat odejít. I role Michala Kováče je mnohem složitější než mnohými českými účastníky tehdejších dějů připisovaná pozice „jestřába slovenské samostatnosti“. Jeho projekt konfederace nebo rozvolněné federace nebyl akceptován Václavem Klausem a jeho Občanskou demokratickou stranou, a je pravda, že v sobě skrýval mnohá úskalí. Avšak příklad Belgie, která v podobné konstelaci přetrvává už desetiletí, ukazuje, že pro udržení nějaké formy společného státu se možná tehdy mohlo a mělo udělat víc, než se udělalo. A že to byli Češi, kteří Kováče a Mečiara k plné samostatnosti nakonec dotlačili rychleji, než to slovenská strana plánovala, a vlastně i chtěla.

Prezident, který to nevzdal

I v oné hvězdné hodině slovenského národa, kterým vznik samostatného demokratického státu nepochybně byl, však byl Michal Kováč jen jedním z několika lídrů, kteří při tom Mečiarovi statovali, zastíněný ministrem zahraničí Milanem Kňažkem, svým jmenovcem Romanem Kováčem i některými dalšími. Také v prezidentské volbě byl vlastně až třetím v řadě, když asi jen tragická smrt zabránila Alexandru Dubčekovi být první hlavou samostatného Slovenska. A po jeho skonu získal nominaci Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) nikoli Michal, ale Roman Kováč.

Když byl pak nakonec Michal Kováč v druhé volbě prezidentem Slovenska zvolen, málokdo s ním spojoval větší očekávání. Už vůbec se pak nečekalo, že by se jako hlava země, vybavená pouze symbolickými ústavními pravomocemi, jasně postavil Vladimíru Mečiarovi a jeho snahám ohnout slovenskou demokracii „východním směrem“.

Kováč s charismatickým Mečiarem několikrát tento souboj prohrál, první odstavení jeho vlády a předčasné volby skončily pro Kováče a protimečiarovskou opozici fiaskem, z něhož vyšel Mečiar silnější než předtím, a mečiarismus mohl ukázat svoji destruktivní sílu. Kováč však jako poslední ústavní překážka Mečiarových snah o změnu charakteru slovenského státu vytrval, i když čelil tak brutálním útokům, jako bylo zavlečení jeho syna do Rakouska. Společně s českým prezidentem Václavem Havlem v době, kdy se první roky po rozdělení federace premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar nescházeli, dokázal toto vakuum překlenout. A začít stavět nové vztahy Česka a Slovenska na základech naší společné sounáležitosti s Evropou, Západem a demokratickým světem.

Příliš mnoho Mečiarů, příliš málo Kováčů

Michal Kováč odcházel na počátku roku 1998 z funkce jakoby poražen, když mu obří hodiny instalované Mečiarem už zcela ovládnutou HZDS posměšně odpočítávaly v Bratislavě konec jeho pětiletého mandátu. Po neúspěšné snaze o parlamentní volbu se jeho nástupcem stal spolu s předsedou parlamentu Ivanem Gašparovičem dočasně sám Vladimír Mečiar. Až volba v září 1998 přinesla Kováčovi určitou satisfakci, kdy byl Mečiar širokou koalicí prodemokratických sil odstaven. Od svého nástupce Rudolfa Schustera pak obdržel nejvyšší slovenské vyznamenání Rád Ľudovíta Štúra. Zaslouženě, protože i díky Kováčovi Slovensko zcela nesklouzlo z cesty k demokracii západního typu, z cesty do Evropské unie a NATO. A ztrátu, kterou zemi způsobila vláda Vladimíra Mečiara, dokázalo Slovensko i díky svému prvnímu prezidentovi rychle dohnat.

Slováci měli z dnešního pohledu velké štěstí, že byl tehdy v čele právě takový prezident, jakým byl Michal Kováč. Podobné hlavy státu by dnes středoevropské země, které se vydaly podobným směrem jako Mečiarovo Slovensko – mám teď na mysli především Maďarsko Viktora Orbána a Polsko pod vůdcovstvím Jaroslawa Kaczynského, také potřebovaly. Bohužel osobností, které by v sobě našly podobnou odvahu a svojí oddaností demokratickým, evropským a západním hodnotám příjemně překvapily, se naší části Evropy v těchto časech bohužel nedostává. A dnešní střední Evropa má mezi hlavami států vlastně jen jediného důstojného nástupce Kováčova odkazu – a tím je dnešní slovenský prezident Andrej Kiska.