Zahraničná politika

USA uvalily sankce na hlavní žalobkyni Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court – ICC) Fatou Bensoudaovou a několik dalších představitelů soudu, jelikož zahájili vyšetřování údajných válečných zločinů spáchaných americkými silami v Afghánistánu. Americký krok se setkal se silnou mezinárodní kritikou, nicméně Trumpova administrativa na svém konfrontačním postupu setrvává.

Složitý vztah USA a ICC

ICC je součástí mezinárodního společenství již od roku 2003, kdy byl po bouřlivých peripetiích uveden do provozu. Z hlediska věcné působnosti se zaobírá genocidami, zločiny proti lidskosti, válečnými zločiny a zločiny agrese a vznikl mimo jiné i na základě ad hoc mezinárodních trestních tribunálů či senátů, které řešily následky politického násilí v bývalé Jugoslávii, ve Rwandě, Sierra Leone či Kambodži. USA se na vzniku ICC aktivně podílely, ale vždy zastávaly pozici, že jurisdikce soudu nemá být příliš široká, odmítaly nezávislého žalobce a kombinace principu teritoriality a aktivní personality, to znamená možnost stíhat i občany nesmluvních stran, spáchají-li zločin na území smluvního státu, jim byla vždy proti srsti. Dlužno dodat, že tento postoj USA není v žádném případě unikátní, a to ani mezi demokratickými státy. USA se vždy zaštiťovaly obavou, že by vůči jejich vojákům byl soud zneužíván. A stejně tak je dobré připomenout, že finální odpor vůči ratifikaci soudu byl vlastní všem zainteresovaným americkým administrativám, byť nejpodstatnější kroky vůči Římskému statusu, což je mezinárodní smlouva, na jejímž základě byl ICC zřízen, podnikla republikánská administrativa Bushe mladšího. Ta poukazovala na skutečnost, že americké ozbrojené síly mají svůj vlastní systém vyšetřování podobných zločinů svých vojáků na základě War Crimes Act. Na druhou stranu za určitých okolností dokázaly USA soud respektovat, například v případě konfliktu v súdanském Dárfúru. Celkově se ovšem USA ve vztahu k soudu chovaly vždy spíše unilateralisticky, stejně jako jejich hlavní spojenec na Blízkém a Středním Východě Izrael, který má obecně s multilaterálními institucemi a mezinárodními režimy špatné zkušenosti – s OSN v čele.

Jsou postoje USA licoměrné?

Na USA se vždy snášela kritika především v souvislosti s licoměrností jejich postoje, kdy na jednu stranu tlačily některé státy do respektování multilaterálních mechanismů, aby ovšem samy tyto mechanismy nerespektovaly. Nehledě na skutečnost, že na některé aktéry byly přísnější než na jiné. To se týkalo především tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Kritika také směřovala k obecnějšímu faktu, že se vstřícnost k působení ICC projevují USA především v konfliktech, kde žádné výraznější zájmy nemají, což platilo primárně pro zmíněný Dárfúr.

V situaci, kdy hrozí, že činnost tribunálu se může dotknout amerických vojáků, byly USA vždy nekooperativní až nepřátelské. Dlužno podotknout, že za jistých okolností byly ochotny udělat cár papíru i z vlastních zákonů, například když v Jemenu v roce 2011, tedy za demokratické Obamovy administrativy, zabily cíleným dronovým útokem džihádistického imáma Anvára al-Avlakího, který byl ovšem americkým občanem narozeným v Novém Mexiku. Na druhou stranu Obamova administrativa s ICC měla nepochybně konstruktivnější vztahy než předchozí Bushova vláda, pouze nelze hovořit o nějakých revolučních změnách v americkém postoji.

Trumpovo zesílení odporu vůči ICC

Obamův nástupce za republikánskou stranu Donald Trump se na poli mezinárodní politiky začala chovat velmi neortodoxně a nevypočitatelně, nicméně ve vztahu k ICC opět zavládl chlad. Do nemalé míry i proto, že zpočátku byl vlivným členem Trumpova týmu John Bolton, jeden z největších unilateralistů v americké politice za posledních několik desítek let, jenž Trumpovi dělal od května 2018 do září 2019 hlavního poradce pro národní bezpečnost. Bolton byl jakožto velvyslanec při OSN v letech 2001-2005 hlavní architekt amerického přístupu k římskému statusu, z nějž ICC vycházel, a zásadní kritik amerického členství v něm.

Když letos přišla hlavní žalobkyně ICC Fatou Bensoudaová s iniciací zahájení vyšetřování údajných válečných zločinů spáchaných americkými vojáky v Afghánistánu od roku 2001, Trumpova administrativa zahájila proti ICC i konkrétně Bensoudaové natolik útočnou kampaň, že těžko nalezneme precedens. Za zdůraznění stojí, že Bensoudaová necílí pouze na americkou armádu a na příslušníky a kontraktory CIA, ale i na afghánskou vládu či hnutí Tálibán, čili všechny podstatné aktéry vleklého konfliktu.

Nicméně USA pojaly iniciativu jako útok na svoji suverenitu a právní pořádek a zdůraznily, že nejen že nejsou signatáři ICC, ale že ten ani nemá právo jejich občany za údajné zločiny stíhat. To je nicméně dosti diskutabilní věc v tom smyslu, že Afghánistán, na jehož území mělo ke zločinům dojít, signatářem je. A hlavně k základním principům mezinárodního práva patří skutečnost, že občan jakékoliv země, který spáchá jakýkoliv zločin v zahraničí, je subjektem jurisdikce toho státu, kde daný zločin spáchal. Ať je to krádež peněženky, prodej narkotik, vražda nebo třeba zločin proti lidskosti či válečný zločin.

USA kontrují – a to je skutečně třeba vyzdvihnout především ve srovnání s přístupem Ruska vůči zločinům svých ozbrojených sil – že samy vedou více než sto trestních stíhání proti svým vojákům či příslušníkům CIA, kteří působili v Afghánistánu. Ale i přes mnohem větší transparentnost a odpovědnost, než kterou vůči činům svých armád a bezpečnostních složek vykazují nedemokratické země v čele s Ruskem, jsou obavy, že procesy nejsou vedeny zcela nezávisle, důvodné. Přiznat vlastní selhání je náročné pro každý stát, a to tím spíše, když má selhání mezinárodní rozměry a zločiny velmi závažný charakter. A z Afghánistánu není znám jediný případ, kdy by došlo v rámci amerického právního systému k odsouzení jediného příslušníka armády či tajných služeb.

Kritika a zároveň obava, že ICC je zneužíván k politickým cílům, a že ho může využít například Rusko k prosazování svých geopolitických zájmů, je sice logická, ale v tomto případě opravdu zcela licoměrná, protože USA v této souvislosti taktéž sledovaly své zájmy, čehož budiž opět flagrantním případem ICTY. Nehledě na skutečnost, že není vůbec vyloučeno, že ke stíhání přímo ruských armádních a zpravodajských důstojníků dojde, až se postupně budou skládat účty ze syrské, ale i libyjské, občanských válek.

Přesto bychom stále mohli tvrdit, že sledujeme poměrně ohraný žánr, a to jak vzhledem k neladům mezi USA a ICC tak i vzhledem k Trumpově expresivní rétorice. Nicméně nyní v září přistoupily USA k útoku zatím nejtěžšího kalibru. Na žalobkyni Bensoudaovou uvalily sankce, stejně jako na jejího spolupracovníka Phakisoa Mochochokoa, a několika dalším pracovníkům ztížily přístup k americkým vízům. Bensouadová a Mochochoko díky uvaleným sankcím nesmí na území USA a ty jim mohou zmrazit účty a případně další majetek. Tento postup je natolik vyhrocený, že se až obtížně hledá nějaká logika. Použití nástroje, který se běžně používá vůči teroristům, diktátorům a zločineckým bossům, vůči vysoce postavené úřednici respektované mezinárodní instituce, je další velká rána americké pověsti ve světě. A tím nemyslíme svět nedemokratických zemí, jejichž účelové koalice pro změnu diskreditují například OSN, ale především země EU. Jedinou podporu obdržel Trump za tento krok od svého spojence v Izraeli – ministerského předsedy Benjamina Netanjahua.

Páchali skutečně američtí vojáci v Afghánistánu válečné zločiny?

Aby nedošlo k mýlce, autor tohoto textu má pro USA (a koneckonců i pro Izrael) v této souvislosti nemalé pochopení. Multilaterální organizace s OSN v čele vůči nim podnikají často velmi podivné kroky, v souvislosti s Izraelem až bizarní, jak můžeme sledovat například na počínání UNESCO.

Nicméně poslední americké kroky jsou velmi konfrontační, narušují v možné dosud samotnými Američany nedomyšlené míře jejich pověst země prosazující demokracii a základní lidská práva a svobody, a svádí k myšlence, že nemají úplně čisté svědomí.

Bensoudaová zahájila vyšetřování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v Afghánistánu proti všem aktérům konfliktu a většina jejího úsilí by směřovala primárně na aktivity hnutí Tálibán a případně afghánské vojenské složky, jejichž odpovědnost vůči civilnímu obyvatelstvu a dodržování válečných konvencí je z povahy věci velmi liknavá až nulová. Nicméně i z logiky existence ICC žalobkyně těžko může v politických důvodů vyjmout část aktérů ze svého vyšetřování. Legitimita ICC by tím utrpěla smrtící ránu. A to tím spíše, že afghánský konflikt od roku 2001 zaznamenal nemálo incidentů, kde je podezření, že se nejen americké, ale vůbec spojenecké síly dopustily válečných zločinů. Mučení a vraždy vězňů v Bagrámu či masakry v Pandžvajském a Majvandském okresech v provincii Kandaháru budiž těmi nejznámějšími. Nicméně zde je nutno poznamenat, že oba posledně jmenované masakry dokázal skutečně řešit americký právní systém a několik aktérů bylo přísně potrestáno – včetně doživotního trestu bez možnosti propuštění pro Roberta Balese, pachatele Pandžvajského masakru. Nicméně přidáme-li k tomu podezření z mučení zajatců v tajných vyšetřovnách CIA a incidenty soukromých kontraktorů ze společností DynCorp, Blackwater či Armour Group, Bensoudaové postupu se nelze divit. Pokud by soudkyně USA ustoupila, ICC definitivně ztratí jakoukoliv kredibilitu. V této fázi sporu ji ztrácí především USA.

Foto: Medzinárodný trestný súd v Haagu. Zdroj: Roel Wijnants, flickr.com.