Zahraničná politika

Vítězství Donalda Trumpa si přáli pouze ti, kteří měli s dosavadní administrativou nevyřízené účty. Na prvním místě to byl maďarský premiér Viktor Orbán, jehož demontáž kontrolních demokratických institucí neváhala administrativa Baracka Obamy hlasitě kritizovat a dožadovat se nápravy. Podobné důvody, proč veřejně podpořit Trumpa, měl i český, prorusky vystupující prezident Miloš Zeman, který se za Obamy do Bílého domu nepodíval. Zemana také ostře kritizoval americký velvyslanec v Praze Andrew Schapiro, když po ruské okupaci Krymu a ruské vojenské invazi do východní Ukrajiny jako jediný prezident ze zemí Evropské unie v květnu 2015 statoval Zeman Vladimiru Putinovi na oslavách vítězství v druhé světové válce.

Pro Orbána, který podle svých vlastních slov buduje v Maďarsku „neliberální demokracii“, i pro Zemana, který podobně jako Trump nechodí daleko pro výroky, jež jsou po všech stránkách za hranou, je Trump i vítaným příkladem, že někdo jako oni může získat prezidentský post i v největší mocnosti západního světa. Naděje, které Orbán a Zeman v Trumpa vkládali, potvrdil sám zvolený prezident USA, když na konci listopadu v družném rozhovoru pozval maďarského premiéra do Bílého domu. 

Tlak na dodržování demokracie se zmírní. Bohužel

Zeman a Orbán však byli ve střední Evropě výjimkami. Většina ostatních vládnoucích politiků držela palce Clintonové, ale jen tiše; ostře se vymezit vůči Trumpovi se nikdo neodvažoval. Co kdyby. Ono „co kdyby“ se nakonec stalo. Orbán a Zeman slavili, byť ani oni, kromě toho, že vsadili na správného koně, neměli – snad kromě konce své osobní „klatby“ ve Washingtonu, tak úplně co slavit.

Je možné, že Trump se skutečně pokusí o další restart vztahů s Ruskem, což v kampani sliboval. Tedy to, co dlouhodobě požaduje hlasitě Zeman a tiše i Orbán. Jak to však dopadne, není jisté. O tento restart se ostatně pokoušel i Obama.

Pro Orbána je pak dobré, že za Trumpa nebude pokračovat tlak na udržení plné demokracie v Maďarsku. Pokud však Orbán bude dál šlapat na paty americkým investorům v zemi, může se naopak od nové administrativy dočkat hodně tvrdé odvety.

Pokud jde o snížení amerického důrazu na dodržování demokratických standardů, mohli si trochu oddechnout i ve Varšavě. Tamní vláda Práva a spravedlnosti už rok udržuje v paralyzovaném stavu ústavní soud a tváří se, že je v tom připravena pokračovat klidně i další tři roky do vypršení jejího volebního mandátu.

Na druhé straně polskou vládu nenechalo v klidu zpochybnění bezpečnostních záruk v rámci NATO, kterého se Trump a členové jeho týmu v kampani dopustili. Zvláště, když bylo explicitně jmenováno Pobaltí. Zatímco pro Trumpa a některé další americké politiky jsou pobaltské země státečky někde na konci světa, pro Varšavu to jsou životně důležití sousedé. Jejich případný pád do ruského područí by přímo ohrozil samotné Polsko.

Polští představitelé se tak po Trumpově vítězství alespoň utěšovali, že republikánský kandidát nemyslel v rámci „omezených záruk“ určitě Polsko. Také proto, že jako jediná země Visegrádu dává na obranu dvě procenta HDP doporučená Aliancí. Prezident Andrzej Duda také vyzdvihl, že američtí Poláci Trumpa ve volbách podpořili. Je však otázkou, zda to bude mít větší vliv než to, že jedna z Trumpových manželek Ivana je českého původu a několik dětí amerického prezidenta jsou tak poloviční Češi.

Na Slovensku byly asi reakce na Trumpovo vítězství z celého regionu nejtišší. Jen premiér Robert Fico poznamenal, že nový americký prezident snad sníží napětí ve vztazích s Ruskem, což je také Ficovo dlouhodobé přání.

Trump podpořil brexit. Bude chtít EU dorazit?

Daleko více než případné klady Trumpova prezidentství jsou všemožná rizika. Reálná je Trumpova podpora Velké Británie v brexitových jednáních; ostatně nový americký prezident odchod Británie z EU výslovně přivítal. A po svém zvolení volal do Londýna mnohem dříve než do Berlína nebo do Paříže. Obchodně-investiční dohoda EU a USA, známá jako TTIP, která narážela zatím hlavně na straně Unie, půjde pak s Trumpem definitivně k ledu.

Evropští členové se navíc zřejmě budou muset mnohem více než dosud podílet na fungování NATO. Pro státy jako Česko nebo Slovensko půjde nejméně o stovky milionů eur do rozpočtu na obranu navíc, u větších zemí pak o miliardy.

Otázkou pak je, zda Trump nepojme dokonce EU jako takovou více jako soupeře, než spojence. Je dokonce možné, že nový prezident USA, podobně jako ve Velké Británii, i ve Francii či Nizozemsku podpoří síly, jež si přejí ukončení evropského projektu v jeho dnešní podobě.

To vše je stále ale pouhé věštění z koule. Podle jednoho vtipného vyjádření se s novým americkým prezidentem zrodila obdoba „kremlologie“, která za studené války zkoumala neproniknutelný Sovětský svaz, a to v podobě stejně obtížné „trumpologie“. Protože postoje a politika budoucího amerického prezidenta se odhaduje jen z těžko rozšifrovatelných a mnohdy si odporujících náznaků.

Pro střední Evropu, pro jejíž budoucnost a stabilitu jsou Evropská unie a NATO klíčové, je Donald Trump diplomaticky řečeno výzvou. Pokud dojde na lámání chleba, je možné, že se budeme muset rozhodovat mezi Německem Angely Merkelové a Trumpovými Spojenými státy, které se vydají svojí vlastní cestou. Cestou možná jen těžko slučitelnou s dosavadními západními hodnotami. Toto dilema může být v mnohém pro další osud středoevropských demokracií rozhodnutím fatálním.