Zahraničná politika

Opoziční pokusy o vytvoření koalic nejsou ve Visegrádské čtyřce vždy úspěšné. A to i proto, že na straně vládnoucích sil v Polsku a Maďarsku už dávno došlo k vytvoření pevných koalic, které se těší velmi silné podpoře voličů.

Foto: Videokonferencia V4, zľava poľský premiér Mateusz Morawiecki, český premiér Andrej Babiš a slovenský premiér Igor Matovič.
Zdroj: Účet poľského premiéra, flickr.com/photos/premierrp/.

Nebýt vrcholu koronavirové pandemie, přeplněných nemocnic a každodenních počtů mrtvých s covidem mezi sto padesáti až dvěma stovkami, byla by to zřejmě česká zpráva měsíce. 

Dvanáctého ledna stvrzená koalice strany Pirátů a Starostů a nezávislých (STAN) bude zřejmě hned při prvním následném průzkumu znamenat překreslení dosavadní volební mapy Česka. A po víc než šesti letech ukončí dominanci hnutí ANO Andreje Babiše.

Spojením velmi úspěšné „velkoměstské strany pro mladé“, jak by se dali Piráti značně zjednodušeně označit, a regionálně zakotveného hnutí STAN, totiž vznikl uskupení, které může svými ambicemi mířit k třiceti procentům voličských hlasů. I podle serveru Politico, který průměruje dostupné seriózní průzkumy ve státech Evropské unie, mají Piráti v současnosti podporu 17 % voličů a STAN 9%, zatímco Babičovo ANO se pohybuje mezi 25 – 27 %. Do volebních průzkumů už mezitím výrazně s 20 % hlasů promluvila další předvolební koalice Spolu, kterou vytvořily tři opoziční pravicové strany ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Právě s ní by koalice Pirátů a STAN chtěla po říjnových volbách vytvořit novou „antibabišovskou“ vládu.

Antibabiš s copánky

„Jsem přesvědčen, že společně s hnutím STAN se nám podaří vyvést zemi z krize,“ prohlásil po schválení koalice pro Piráty typickým hlasováním celé členské základy předseda strany Ivan Bartoš. Tento čtyřicetiletý informatik s reggae copánky, který hraje v punkové kapele a na tanečních večerech  pouští velmi alternativní hudbu, se v parlamentních debatách odvážně a tvrdě pouští do premiéra Babiše. Hlavně kvůli střetu zájmů, v němž je Babiš kvůli svému koncernu Agrofert. A to nejen podle Bartoše, ale i podle výsledků auditů Evropské komise.

Protičínská levice

Piráti, kteří jsou na rozdíl od STAN, členů Evropské lidové strany, v Evropském parlamentu ve frakci Zelených, děsí svojí „levicovostí“ i některé další české miliardáře. „Nedej bože, aby nám vládli tihle noví komunisti,“ vyjádřil se nedávno v soukromém rozhovoru jeden z nejvýznamnějších českých podnikatelů, který se přitom netají, že s Andrejem Babišem nejsou žádní přátelé.

Zajímavou otázkou je možná zahraničně-politická orientace nové české vlády v čele s Piráty, pokud po podzimních parlamentních volbách vznikne. Na jedné straně jsou Piráti totiž velice proevropští, na druhé straně, po vzoru západoevropské levice nejsou velkými příznivci ani NATO, ani transatlantickému partnerství s USA. Ovšem bez toho, že by trpěli jakoukoli náklonností k putinovskému režimu v Rusku, nebo Číně.

Koalice proti Kaczynského koalici

V Polsku se opticky zdá, jakoby se liberální a levicové strany marně snažily svým spojováním porazit už více než pět let vládnoucí Právo a spravedlnost autoritářského vůdce Jaroslawa Kaczynského. Během dvou vážných vládních krizí v minulém roce se však připomenuly dvě menší strany, které už pět let spoluvládnou s Právem a spravedlností (PiS) – Solidární Polsko a Porozumění. Přestože obě strany Právo a spravedlnost jen doplňují a samostatně by se měly problém dostat před pětiprocentní volební práh do Sejmu, bez hlasů jejich poslanců nemá PiS většinu v klíčové dolní komoře parlamentu.

Liberálně-levicová opozice v čele s Občanskou platformou se v minulých dvou letech několikrát neúspěšně pokusila sjednotit. Asi nejnadějněji vypadl pokus při volbách do Evropského parlamentu v květnu roku 2019. „Evropská koalice“, do níž pod vedením bývalé vládní Občanské platformy vstoupil i Svaz demokratické levice, lidovci, nebo liberální Nowoczesna, sice získala 38,5 % hlasů. Ale Právo a spravedlnost 45,5%. Šanci na vítězství sebrala opoziční koalici samostatně kandidující liberálně-levicová strana Wiosna (Jaro), jejíchž šest procent by opozici umožnilo téměř dorovnat výsledek PiS.

Mocenský beton dvojnásobně těsně vyhrál

„Neúspěch“ tohoto experimentu poznamenal mnohem zásadnější parlamentní volby na podzim roku 2019, v nichž vládní Sjednocená pravice v čele s PiS získala opět těsnou většinu poslanců v Sejmu. Do několika bloků znovu rozdělená opozice uspěla jen v Senátu, kde získala těsnou většinu. Při jen symbolickém významu druhé komory v polském politickém systému to Kaczynskému a „jeho“ vládě plány příliš nekomplikuje.

Poslední šanci ovlivnit mocenské uspořádání v zemi na příští roky představovaly prezidentské volby, přesunuté z loňského jara na počátek léta. Přestože aritmeticky měli protivládní kandidáti po prvním kole nad úřadujícím „pisovským“ prezidentem Andrejem Dudou navrch, nedokázali jasně podpořit varšavského primátora Rafala Trzaskowského. Ten i kvůli tomu druhé kolo v poměru 49%:51% těsně prohrál. Vítězství opozičního kandidáta by přitom bývalo zablokovalo mocenský stroj PiS, protože pravicová koalice by neměla dost hlasů k přehlasování prezidentského veta. Takto ale, pokud se vládnoucí pravicová koalice nerozloží zevnitř, byly prezidentskými volbami politické poměry v Polsku na příští roky zabetonovány.

Zoufalství maďarské opozice

K zatím nejrozsáhlejšímu středoevropskému spojení opozice došlo 5.ledna tohoto roku v Maďarsku, kde se proti vládnoucímu Fidesz (i Fidesz kandiduje a vládne ve skutečnosti ve formální koalici s malou Křesťansko demokratickou lidovou stranou) spojila doslova celá opozice. Od liberálů, přes socialisty až po dříve ultrapravicový Jobbik. 

Do parlamentních voleb v roce 2022 chce jít tato asi nejširší možná protivládní koalice se společnou kandidátkou. V úvodním prohlášení pak uskupení, jehož nejsilnější součástí je levicová Demokratická koalice expremiéra Ference Gyurcsányho, uvedla, že chce „vytvořit společenský mír, znovusjednotit národ, vybudovat republiku, v které lid kontroluje vládu.“

Důvodem, proč došlo k sjednocení tak širokého spektra stran, je nejen dominantní pozice Fideszu, jeho popularita se drží dlouhodobě jen těsně pod padesáti procenty. Opozici k takovému kroku nutí i výrazně většinový systém voleb, kdy se ve většinových obvodech volí 106 ze 199 míst v parlamentu.

Bude zajímavé sledovat nejen to, zda takto rozsáhlá koalice v průzkumech dokáže Fidesz alespoň dotáhnout, ale také, jak Fidesz upraví volební pravidla, aby silnou, ale velmi nesourodou opoziční koalici eliminoval. Prostředky k tomu díky ústavní většině Fideszu v parlamentu má. Ta už loni dala na čas „zmocňovacím zákonem“ vládě Viktora Orbána výrazně posílené pravomoci. I všechny klíčové soudní instituce, včetně Ústavního soudu, jsou pod plnou kontrolou lidí nominovaných do funkcí v posledních deseti letech vládami Orbána. Své by však k tomu mohla říci Evropské komise. Brusel novým nástrojem v podobě podmínění čerpání peněz z evropských fondů dodržováním právního státu dostal významný nástroj k tlaku na prosazení základních demokratických principů. A to i v orbánovském Maďarsku.

Slovenský povzbudivý, ale také odstrašující příklad

Mezi středoevropskými zeměmi je Slovensko povzbudivým příkladem, že silná opoziční koalice může vést k odstranění autoritářského režimu. Povedlo se to Slovenské demokratické koalici (SDK) v roce 1998. SDK tehdy nevyhrála volby, ale získala téměř stejně hlasů jako Hnutí za demokratické Slovensko premiéra Vladimíra Mečiara. A ve spolupráci se širokou koalicí dalších prodemokratických sil převzala pod vedením Mikuláše Dzurindy moc v zemi.

Je to ale i jiný slovenský koaliční příběh. Na jaře 2019 se zdálo, že klíčovou silou v očekávané politické změně a ukončení vlády Směru Roberta Fica se může stát koalice stran Progresivní Slovensko a Spolu. Jejich kandidátka Zuzana Čaputová v březnu zvítězila v prezidentských volbách a Progresivní Slovensko a Spolu zvítězily s více než 20 % hlasů v květnu i ve volbách do Evropského parlamentu. Po mnoha letech tato koalice narušila volební dominanci Směru Roberta Fica, který dostal jen 15 %.

Další lídry typu Čaputové a jedničky eurokandidátky Michala Šimečky už ale tato dvojkoalice nedokázala najít. Neúspěchem skončila i jednání o rozšíření dvojkoalice s velmi ideově blízkou stranou Za lidi exprezidenta Andreje Kisky, ale i s Křesťansko demokratickým hnutím nebo se Svobodou a solidařitou Richarda Sulíka. Parlamentní volby na konci února 2020 pro dvoukalici skončily tragicky. „Prezidentská koalice“ nedokázala překročit ani sedmiprocentní volební práh pro uskupení dvou stran. A s výsledkem 6,96 % se doslova o pár hlasů nedostala ani do parlamentu. Proevropští liberálové, s nimiž se počítalo jako s jednou z klíčových politických sil postficovského Slovenska, se tak ocitli mimo velkou politiku a zbyl jim jen jediný vlivný post v podobě Zuzany Čaputové v prezidentském úřadě.

Autor je redaktorem českého Deníku.