Zahraničná politika

Miliardáři, nejbohatšímu Slovákovi a druhému nejbohatšímu občanu České republiky, se v sobotu splnil sen. Vyhrál české parlamentní volby, a to navíc způsobem, který je srovnatelný jen s úspěchem jiného tehdejšího ministra financí Václava Klause. Klaus podobným způsobem vyhrál v roce 1992 parlamentní volby v České republice, a než aby se toho vítězství vzdal, raději s Vladimírem Mečiarem rozdělil federaci a ukončil existenci Československa. Byl to krok svévolný, špatný, z historického pohledu zbabělý a slabošský. I když se pak Klaus držel ještě mnoho let na špici české politiky – deset let byl posledním přímo nevoleným českým prezidentem, své fungování v úřadu hlavy státu ukončil zjevně manipulativní amnestií, po níž už si v Česku o Václava Klause neopře nikdo symbolicky ani kolo. Jeho angažmá na straně Vladimira Putina, kterého podpořil hned ve dvou po sobě jdoucích agresích proti Gruzii a Ukrajině, i ostentativní účast na předvolební kampani německé AfD či podpora francouzské Národní fronty jen ukazují, že rok 1992 nebyl přehmatem, ale začátkem politické dráhy, která končí u protievropské, proputinovské ultrapravice.

Nesplacená hypotéka minulosti

Andrej Babiš stojí před podobným dilematem. Vítězství, kterého dosáhl, je nejpřesvědčivější za oněch posledních 25 let. Ve funkci ministra financí si ho Babiš tvrdě odpracoval, stejně tak slušné výkony podali ministři za jeho hnutí a první tři roky koaliční vlády, v níž bylo hnutí ANO v podstatě rovnocenným partnerem ČSSD, patří k tomu nejúspěšnějšímu, co Česká republika ve své čtvrt stoleté existenci zažila. Bohužel, Andrej Babiš doplatil na své dluhy z minulosti i na způsob, jakým vstoupil do politiky. Místo aby sám převedl svůj obrovský koncern Agrofert ještě před svým vstupem do politiky do svěřeneckého fondu, nechal se k tomu donutit až zbytkem politické scény tři roky po vstupu do vlády. Vlastnictví velké části českých médií pak bylo od počátku problematickým dopingem a já jako novinář jsem přesvědčen, že si tím Andrej Babiš v ničem nepomohl, právě naopak.

Ještě horší to však je s dalšími hypotékami z minulosti, s údajnou spoluprací se StB, s níž z logiky věci musel být Babiš jako vedoucí zahraničního zastoupení Petrimexu v kontaktu a byla to takřka součást jeho pracovních povinností. Je smutným faktem, že po čtyřech letech Babišových snah o vymazání svého jména z registru spolupracovníků StB se tato kauza po rozhodnutí slovenského Ústavního soudu vrací na začátek a bude trvat nejméně rok či dva, než slovenské soudy rozhodnou. Žalovanou stranou teď má být navíc Ministerstvo vnitra Slovenské republiky, což dělá z kauzy diplomaticky poměrně třaskavou věc. Třicet procent hlasů českých voličů, které Babiš dostal, ho z podezření ze spolupráce neočišťuje, jen tím tato část českých voličů vzkázala, že jim je to dvacet osm let po listopadu 1989 vlastně jedno. Jak však na to budou pohlížet Babišovi kolegové, například ostře antikomunistická polská vláda PiS, která by někoho takového ve své vlastní zemi politicky ukamenovala, to se teprve uvidí.

Ještě mnohem vážnější je kauza Čapí hnízdo. Ano, jde o „pouhé“ dva milióny euro, které podle policie měly být podvodným způsobem získány jako dotace na areál, jehož hodnota je dnes desetkrát, možná i dvacetkrát vyšší, ale důsledky jsou velice vážné. Andrej Babiš je v tuto chvílí už policií obviněn, stejně jako muž číslo 2 hnutí ANO Jan Faltýnek a zřejmě i dvě dospělé Babišovy děti a jeho švagr. Ani to sice Babišovi nebrání stát se premiérem, protože Miloši Zemanovi, jehož výkon české prezidentské funkce je absolutním dnem výkonu tohoto úřadu, to nevadí. Zeman proto zřejmě pověří Babiše sestavením vlády a dá mu šanci sestavit kabinet. Pokud ale všechny ostatní české demokratické strany zůstanou u svých předvolebních a povolebních prohlášení, pak pro ně zůstává trestně obviněný Andrej Babiš jako premiér nepřijatelný.

Babišovi tak budou k vládě zbývat pouze neofašističtí extrémisté ze Strany přímé demokracie Tomia Okamury a čeští komunisté, byť i ti tvrdí, že spolu s dalšími českými politickými stranami Babiše jako premiéra nepodpoří. Okamura jako spojenec by byl nejen pro Babiše nehynoucí ostudou; je to podobné, jako kdyby chtěl nějaký slovenský premiér vládnout s podporou strany Mariána Kotleby. Česko se stane další „divnou zemí“ ve skupině s dnešním Polskem a Maďarskem a pozice našeho regionu v rámci EU se dále propadne. Se všemi důsledky, které to pro nás i pro Unii jako celek bude mít.

Babiš už je vítěz, i když nebude premiérem

Andrej Babiš má, podobně jako měl Václav Klaus v roce 1992, i jinou možnost. Dát před osobní mocí přednost zájmu státu a jeho občanů. V roce 1992 to znamenalo vyhlásit předčasné volby, v roce 2017 stačí, když se nový premiér nebude jmenovat Andrej Babiš. Bude to vláda proevropská, prozápadní, reformní a možná i opravdu, ale opravdu dobrá. Dobrá nejen pro Českou republiku, ale pro celý region střední Evropy, kde taková pozitivní změna v jedné zemi Visegrádu může pomoci celému regionu. Česko bude moci být dáváno za příklad západní politické kultury, zapojí se plně do reformy Evropské unie, utuží vztahy s Německem a Rakouskem a po polských volbách, které ukončí samovládu PiS, udělají z našeho regionu opět Unii prospívající část kontinentu.

Za rok či dva, až doběhne soud s Čapím hnízdem, z něhož Babiš nemusí odejít s nějakým exemplárním rozsudkem, a případně bude i dořešen Babišův slovenský lustrační případ, se pak Andrej Babiš vrátí. Anebo pochopí, že ANO je fungujícím politickým projektem i bez něj; vždyť kvalitních politiků jako Richard Brabec, Martin Stropnický nebo nyní eurokomisařka Věra Jourová tam má dost.

A vrátí se k byznysu nebo si konečně ve svých 63 letech začne po letech workoholické dřiny užívat života i svých peněz. Bude mít na to právo; ostatně volby v Česku, svém novém domovu, už vyhrál. Vyhrál by tím nejen on sám, jeho rodina, ale i Česká republika a střední Evropa. Ostatně, ve své knize „O čem sním, když náhodou spím“ píše, že do politiky šel z naštvanosti z Václava Klause. Teď může v klíčovém okamžiku svého života dokázat, že je lepší než on.