Zahraničná politika

Osm let vlády proevropské, liberální a umírněně reformní Občanské platformy v koalici s Polskou lidovou stranou zastínilo fakt, že vedle tohoto Polska existuje i jeho řekněme „odvrácená“ tvář. Polsko protievropské, antiliberální, politicky koketující s omezenou demokracií a nezodpovědně populistické. A to nikoli v podobě nějakých okrajových politických seskupení, ale jako nejsilnější opoziční politická síla Právo a spravedlnost. Stranou s pevnou mohutnou voličskou základnou a mocným vůdcem, který se v tváří v tvář přesunu polských liberálních lídrů buď do evropské politiky, nebo jejich odchodem z veřejného života stal zdaleka nejzkušenějším a nejmocnějším hráčem polské politiky.

Čtvrtá republika se vrací

Šestašedesátiletého Jaroslawa Kaczynského, zakladatele a dodnes vůdce Práva a spravedlnosti, jednoznačného favorita nedělních polských parlamentních voleb, není třeba démonizovat. Ale i velmi racionální analýza výroků, politických postojů, chování v premiérské funkci a také v krizi po tragédii prezidentského speciálu s jeho bratrem prezidentem Lechem Kaczynským vede k závěru, že se jedná o postavu autoritativně a nacionalisticky uvažujícího politika. Politika s hlubokou nedůvěrou k západoevropským partnerům a ještě vyhraněnějším postojem vůči dvěma největším polským sousedům – Německu a Rusku.

Strana, kterou vybudoval, se sice tváří konzervativně, ale to pouze ve světonázorových otázkách, kde inklinuje k vyhraněnému katolicismu, jehož je Polsko v tomto pojetí základnou a Poláci mají postavení vyvoleného národu chránícího křesťanské základy kontinentu proti dekadentní západní Evropě. V ekonomických a sociálních otázkách se jedná o levicově-populistické hnutí opírající se o nejchudší složky polské společnosti nespokojené s tím, že z obrovského úspěchu Polska za posledních dvacet let mají pouze drobky ze stolu.

Čtvrtá republika, kterou se bratři Kaczynští pokusili před deseti lety neúspěšně vybudovat, měla být podle idejí vložených do vínku právě Jaroslawem Kaczynským negací vývoje Polska po roce 1990, nápravou dohod od kulatého stolu, jež byly z pohledu PiS pouze zradou na Polácích a korupční smlouvou mezi komunisty a částí jejich protivníků o přerozdělení moci.

V zahraniční politice, v níž byli nejbližšími partnery Kaczynských maďarský premiér Viktor Orbán, český prezident Václav Klaus a protiunijně vyhraněná část ODS, směřovala čtvrtá republika k vyloučení Polska z dalšího procesu evropské integrace, odmítnutí eura a vytvoření takové výlučné pozice Polska v EU, jakou má na opačné straně kontinentu Velká Británie. Hlavním garantem v této koncepci měly být pro Varšavu Spojené státy, čemuž měla napomoci i raketová základna USA, jejíž část měla být umístěna na severu Polska.

Je samozřejmě otázkou, jak velká část idejí čtvrté republiky přežila osmiletý pobyt Kaczynského Práva a spravedlnosti v opozici. Na druhé straně je však možné konstatovat, že absence Lecha Kaczynského, který zahynul v roce 2010 při havárii letounu u Smolenska, rozhodně nevedla ke snížení radikalizace politiky PiS. Z dvojčat Kaczynských byl Lech vždy tím umírněnějším, méně fanatickým a hledajícím státnický kompromis. Beata Szydlo, kterou Jaroslaw Kaczynski poslal místo sebe do boje o post polského premiéra, se zatím nejeví tak silnou osobností, aby se dalo říci, že dokáže radikální vliv vůdce strany potlačit. Více nadějí lze vkládat do autonomněji vystupujícího prezidenta Andrzeje Dudy, byť i on vděčí Kaczynskému v podstatě za celou svoji tak nečekaně hvězdně vrcholící politickou kariéru.

Raději Západ než Východ. Raději Rakousko než Maďarsko

Pravděpodobná povolební přeměna Polska bude mít zásadní vliv na tvář celého Visegrádu i celé „nové Evropy“. Zatímco Tuskovo Polsko nulovalo vliv Viktora Orbána, pod jehož vedením se Maďarsko sblížilo s Moskvou a Čínou a nastolilo poloautoritativní politický systém „jedné strany“, politicky už mnohem slabší Tuskova nástupkyně premiérka Ewa Kopacz to nezvládala.

Přestože se kvůli Orbánovu nadbíhání Moskvě Jaroslaw Kaczynski s maďarským premiérem rozhádal, může být toto spojenectví opět obnoveno díky odporu proti migrantům a další integraci EU vyplývající z migrační krize. Česko a Slovensko se tak – i kdyby nechtěly – dostanou do vleku Varšavy a Budapešti. Střední Evropa se pak může stát zásadní integrační i rozhodovací brzdou Evropské unie.

Jak slovenský premiér Robert Fico, tak jeho český protějšek Bohuslav Sobotka si budou muset vybrat, zda budou následovat novou protibruselskou a také protiněmeckou osu Budapešť-Varšava, nebo zda posílí své vztahy s Berlínem a Vídní, a tím i svoji sounáležitost nikoli se střední Evropou driftující na východ, ale Evropou západní. Příklad Rakouska, jež bylo mezi válkami oproti úspěšnému demokratickému a západně orientovanému Československu neúspěšným autoritativním státem, ukazuje, že i středoevropská země se může stát součástí Západu. Pokud o to jeho elity dlouhodobě a cíleně usilují. Směr, který nabralo Orbánovo Maďarsko a po volbách může nabrat Polsko, jemuž bude z pozadí vládnout Jaroslaw Kaczynski, však západní není.

Hlavními partnery Česka a Slovenska by se v případě takového vývoje měly aspoň dočasně stát Německo a Rakousko. Visegrád kvůli tomu rozpouštět nemusíme – stále budou věci, na kterých se i s takovou Varšavou a Budapeští půjde dohodnout a spolupracovat, ale měli bychom si jasně říci, co vlastně chceme. Zájem být součástí Evropy západní a ne východní by měl být v tomto uvažování zcela jednoznačně na prvním místě.