Zahraničná politika

Politika SRN se začala aktivizovat a měnit až pod tlakem ohrožení eura a ve střetu s novým suverénem, který diktuje podmínky politiky národním státům – finančními trhy. Německo euro v jeho současné podobě akceptovalo bez nadšení jako cenu za sjednocení země. Původně totiž prosazovalo delší časový horizont a jednotnou hospodářskou a fiskální politiku EU. Dnes však všechny politické strany vnímají euro jako klíčový hospodářský, ale také politický projekt EU.

Ovšem v otázce, jak má euro fungovat, se – jak uvádějí Sebastian Dullien a Ulrike Guérot z Evropské rady pro zahraniční vztahy (European Council on Foreign Relations – ECFR) – politické strany zcela neshodnou. Tradiční parlamentní politické strany se v zásadě přidržují ekonomického ordoliberalismu, který spojují se svou zkušeností s poválečným hospodářským zázrakem Německa. Základem tohoto konceptu je přesvědčení, že vlády mají regulovat trhy jen natolik, aby zajistily co možná nejobjektivnější soutěž. Intervenční zásahy a keynesiánská politika jsou víceméně nepřijatelné (v závislosti na ideologické preferenci jednotlivých politických stran). Naopak strany se v podstatě shodnou na potřebě více regulovat finanční trhy a kromě liberální FDP souhlasí i se zavedením minimální daně z finančních transakcí.

Od ordoliberalismu k dluhopisům

Poměrně striktní ordoliberální postoj zaujímají CDU a CSU, které během krize dosud odmítaly zavedení evropských dluhopisů i roli ECB jako posledního věřitele. V poslední době se ovšem obě strany poměrně výrazně odlišují. Sjezd CDU v Lipsku v listopadu 2011 ukázal, že se strana vrací k posilování komunitárního (a tedy nadnárodního) principu výstavby a fungování EU a preferuje prohlubování integračního procesu. V souladu s tím roste ochota dělat kompromisy, pokud jde o evropské ručení za dluhy členských zemí (perspektivně včetně evropských dluhopisů), které by měly být vyváženy posunem EU směrem k politické unii. Naopak CSU se v poslední době staví do pozice strany, která chce dalšímu prohlubování EU bránit a otevírá diskusi o přijatelnosti přesunu kompetencí na evropskou úroveň. Oslabená mnichovská zemská strana se tak snaží posílit svou identitu, zároveň ale ztěžuje formování koaliční politiky na spolkové úrovni.

Liberální FDP je hlavní zastánce striktně ordoliberálního přístupu: odmítá koordinaci hospodářské politiky na evropské úrovni, dluhové garance a evropské dluhopisy, stejně jako intervenční roli ECB. Rainer Brüderle, předseda parlamentní frakce FDP, zdůraznil v denníku Handelsblatt ze dne 17. 2. 2012, že měnová stabilita představuje základní státní a veřejný zájem (Staatsräson) Německa a dalších zemí. FDP tak přes odpor téměř poloviny členů strany podpořila zavedení mechanismu EFSF/ESM, požaduje však striktní dodržování opatření, která mají zajistit oddlužení příjemců této mimořádné pomoci. Evropské dluhopisy jsou pro stranu alespoň zatím naprosto nepřijatelné.

Levicové strany Německa v zásadě souhlasí s požadavkem dodržování rozpočtové disciplíny. Pod tlakem krize ale kladou větší důraz na otázky solidarity a růstu v EU než strany pravého středu a důrazněji vystupují za striktní kontrolu finančních trhů. Sociální demokraté nejsou zcela odmítaví vůči myšlence větší role ECB a evropských dluhových garancí, kritizují vládní politiku za váhavost a opatrné taktizování, které riskuje prohloubení krize celé EU. Předseda poslanecké frakce F.-W. Steinmeier a poslanec Peer Steinbrück navrhovali již v roce 2010 kombinovat podíl soukromých věřitelů na ztrátách a poskytování dluhových garancí stabilním ekonomikám s omezeným zavedením evropských dluhopisů, resp. cenných papírů a lepší koordinací daňové politiky.

Ještě pružněji se k otázce evropských dluhopisů (a roli ECB) staví zelení, kteří považují snahu Německa „vyvézt“ do EU svůj ordoliberální přístup za chybu. Vystupují za brzké zavedení dluhopisů a za podporu růstu národních ekonomik místo neustálých rozpočtových škrtů. Kritizují dokonce trvání na přebytcích zahraničního obchodu SRN a požadují vyrovnání v rámci eurozóny.

Ani antikapitalistická Die Linke nevystupuje proti myšlence eura, požaduje ovšem striktní regulaci finančních trhů, daňovou harmonizaci a posilování sociální spravedlnosti. Odmítá tradiční ordoliberalismus a požaduje „demokratickou kontrolu“ ECB, zavedení evropských dluhopisů a vystupuje za keynesiánská opatření ve prospěch obnovení růstu místo striktních rozpočtových škrtů.

Řešení krize: posun k politické unii?

Přes určité odlišnosti v názorech na řešení krize a na další fungování eurozóny se tak na německé politické scéně zatím ještě stále neprosadil euroskeptický přístup, který by odmítl EU a euro. Veřejnost sice nesouhlasí s pomocí zadluženým zemím (a německým bankám!) a je vůči euru stejně skeptická jako před jeho zavedením, není ale přímo protievropská. Menšinový německý nacionalismus je defenzivní, obrací se proti zátěži imigrační a multikulturní politiky, nemá však žádnou moderní tradici, intelektuální zázemí ani politický program či mocenskou ambici. Nepodporují jej ani média.

Vláda Angely Merkelové si v letech 2010 až 2011 vysloužila kritiku doma i v zahraničí za to, že ve svém pragmatismu nejprve postupovala po malých krocích a byla reaktivní, akcentovala zájmy Německa (a německých bank) a ztratila tak rok a půl času. Jen postupně rostla váha strategického pohledu na EU, který v minulosti zosobňoval zejména Helmut Kohl, ale dříve také Willy Brandt a Helmut Schmidt.

V kontextu německé politiky má hlavní roli v nasměrování přístupu vůči eurokrizi kancléřka Merkelová, která úspěšně využívá své ústavní právo, resp. povinnost určovat směry politiky (tzv. Richtlinienkompetenz) a posiluje kancléřský princip v německém systému. Je ve svém jednání velmi pragmatická a racionální. Její nejbližší spolupracovníci – vedoucí Evropské sekce Spolkového kancléřství Meyer Landrut a Peter Altmeier (zástupce předsedy frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu) – zastávají jasně federalistickou pozici. Tradičním federalistou je nejsilnější spojenec Merkelové ve vládě – spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble, poslední politik generace Helmuta Kohla.

Je správné uvést, že německá politika zatím nepředložila koherentní a detailní strategii záchrany a dalšího vývoje eura. Nepřímé informace, které ve Financial Times dne 9. 2. 2012 shrnul obvykle dobře informovaný Quentin Peel, naznačují, že pod vlivem vnějších okolností došlo i v postojích kancléřky Merkelové k obnovení strategické a ideové dimenze evropské politiky: od léta 2011 se prosazuje směřování SRN k EU jako politické unii. Důvodem je jak absence důvěry v politickou vůli zemí jižní Evropy provádět disciplinovanou fiskální politiku, tak nebezpečí, že kancléřka ztratí podporu ve vlastní straně, stále více znepokojené prohlubováním krize EU. V první fázi vývoje Německo v souladu s těmito představami nadále prosazuje fiskální disciplínu včetně integrace Schuldenbremse do ústav, resp. odpovídajících legislativních dokumentů. Německo na základě toho může souhlasit s permanentním EMS (de facto Evropským měnovým fondem). Druhá fáze by měla prohloubit zásahy do národní suverenity: koordinace, případně harmonizace daní by probíhala pod dohledem Evropské komise. SRN by na tomto základě zřejmě mohla akceptovat evropské dluhopisy. Kancléřka zůstává skeptická, ministr financí Schäuble tento instrument úplně neodmítá. Spolkový ústavní soud by ovšem zřejmě trval na provedení referenda. Třetí fáze by pak vedla k vytvoření EK jako skutečné ekonomické vlády EU a k transformaci Evropské rady ve druhý legislativní orgán EU. Tato fáze je kontroverzní zejména kvůli opozici Francie, ale byla by problematická i v řadě dalších zemí.

Zachování německé civilní mocnosti

Do jaké míry může Německo vývoj EU reálně ovlivňovat? Německá role v EU je dána mimo jiné tím, že záchrana eura je v rukou nejsilnějších členských států eurozóny, že eurozóna a ECB jsou spojeny s německým modelem, a tím, že SRN má největší finanční prostředky, bez nichž se žádné řešení krize neobejde. Zároveň právě rostoucí význam Německa a hegemonní role v eurozóně německou politiku značně zatěžují. Berlín nemá dořešený vztah s Evropskou komisí, která postrádá instrumenty, autoritu i německou podporu. Navíc dosavadní spolupráce s Francií byla vždy založena na přibližné symetrii postavení obou zemí v Evropě; případné vítězství Francoise Hollanda v prezidentských volbách by kromě toho zřejmě zvýraznilo koncepční rozdíly v německém a francouzském přístupu k EU.

Zejména pro malé země EU, jako jsou Slovensko a Česká republika, je důležité, aby SRN nadále působila jako evropská civilní mocnost – tedy země, jež se podílí na posilování multilateralismu, mezinárodních norem a preferuje politické instrumenty řešení problémů. Geo-ekonomické zájmy a snahy o záchranu eurozóny prostřednictvím mezivládní spolupráce, které do podzimu 2011 v německé politice převládaly, jsou s modelem „civilní mocnosti“ dlouhodobě v rozporu. Posilování EU jako celku včetně postupného vývoje směrem k politické unii se jeví jako jediná cesta, která nebude zvýrazňovat, ale naopak omezovat význam existujících asymetrií v postavení jednotlivých zemí Evropské unie. Je to také zřejmě jediná cesta k ochraně EU a jejích členských zemí (perspektivně včetně Německa!) před diktátem finančních trhů a k zajištění dlouhodobě udržitelného fungování eurozóny.