Zahraničná politika

Když nastupoval do úřadu Sarkozy, již ve svém inauguračním projevu dával silně najevo, že by chtěl vrátit Francii její ztracenou pozici na světové diplomatické scéně. Oproti tomu byl Hollande od počátku komentátory vnímán jako skromnější prezident, který se nebude snažit strhnout veškerou pozornost hlavně na sebe.

Během kampaně se Hollande vyjadřoval především k Evropské unii, což je částečně politika domácí. Na Hollandovu vizi vztahů se zbytkem světa si bylo nutné počkat, až bude zvolen.

Sázka na zkušenost

Prvními náznaky, které mohou napovědět, jakým směrem se bude nový prezident ubírat v zahraniční politice, jsou jeho nominace na post premiéra, případně ministrů a poradců. Hollande si za premiéra zvolil Jeana-Marka Ayraulta, svého dlouholetého kolegu, přítele, a především zkušeného politika. Komentátoři si rychle všimli, že premiér je bývalý učitel německého jazyka.

Ministrem zahraničních věci se stal Laurent Fabius, bývalý premiér Francie za Mitterrandova prezidentského období. Mitterrand jej vybral po špatném začátku vládnutí po svém zvolení v roce 1981. Po třech letech, kdy preference Mitterranda a jeho Socialistické strany šly jasně dolů, musel ukázat změnu. Tu představoval Laurent Fabius, symbol modernizace, který nastolil změnu v socialistické politice po prvních třech letech. Laurent Fabius je tedy především ekonom a velice zkušený politik, neboť v další socialistické vládě premiéra Jospina zastával pozici ministra financí. Je zajímavé, že si Hollande vybral právě Fabiuse, proti kterému stál v roce 2005 v kampani o evropské ústavě.

Obdobně je to s ministrem pro evropské záležitosti Bernardem Cazeneuvem, který rovněž podporoval odmítnutí evropské ústavy v referendu. Na druhé straně se však ministrem financí stal Pierre Moscovici, který býval jedním z místopředsedů Evropského parlamentu a doposud je Proevropanem. Tyto rozepře ukazují, jak je Socialistická strana sama rozdělena v otázce postoji k EU a euru.

Snahou Hollanda je tedy obklopit se zkušenými politiky, kteří by zakryli jeho vlastní nedostatky v oblasti zahraniční politiky. Za dobu své politické kariéry se Hollande více zaměřoval na témata vnitřní než zahraniční. Samozřejmě není možné, aby se jakožto prezident nevěnoval zahraničním záležitostem, ale lze očekávat, že se bude více věnovat těm evropským. Světovou politiku pak přenechá Quai d’Orsay, neboť Fabius má mnoho zkušeností nejen jako bývalý ministr, ale také jako premiér. Jak bylo řečeno, EU již natolik zasahuje do vnitřní politiky státu, že by pro Hollanda bylo nemožné se Evropou nezabývat. Na rozdíl od Sarkozyho se však rozhodně nebude snažit být za každou cenu ve světle světových reflektorů.

Staronové priority

Nové priority zahraniční politiky představil Hollande na každoroční výroční konferenci francouzských velvyslanců v Paříži dne 27. srpna 2012. Hollandův projev byl očekáván s napětím, neboť už v té době byl kritizován pravicí za svou neaktivitu především v souvislosti s událostmi v Sýrii. Nebyl by to francouzský prezident, kdyby na začátku svého projevu neopomněl připomenout význam Francie pro svět. Francie se stále ráda opírá o svůj status světové mocnosti, neboť je obdařená jadernou kapacitou a je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Hollande potvrdil hlavní francouzská spojenectví – francouzsko-německý tandem, NATO a vztah se Spojenými státy americkými.

Hlavním zájmem Francie zůstává Evropská unie, ovšem s ní přichází první krize – krize eura, které musí Francie čelit. Francie je odhodlána konat pro Evropu a hájit euro, avšak za cenu reorientace Evropy, v níž francouzsko-německé spojenectví bude zásadní, nikoliv však exkluzivní. Tím se Hollande jasně odlišil od svého předchůdce. Sarkozy se rozhodně více obracel, i pod vlivem nastalých událostí, na své spojenectví s Německem a evropské instituce spíše ignoroval. Podle Hollanda je naopak posláním Francie diskutovat s každým svým partnerem a s evropskými institucemi, které by měly hrát podstatnější roli než dříve.

Ani Hollande nemůže opomenout, že spojenectví s Německem je zásadní, avšak určitě se bude snažit o vyrovnanější vztah, aby nebyl v očích Francouzů za poskoka Merkelové. Na jednom z posledních setkání Hollande odmítl obdobné spojení jmen, jaké proběhlo ve světovém tisku u předchozího prezidenta – Merkozy. Francouzsko-německý vztah vidí jako „kompromis, který povede ostatní“. Rozhodně by podle něj mělo dojít k posílení setkávání států eurozóny za účasti států, které chtějí, aniž by se čekalo na ostatní.

Sarkozy zahájil v rámci bezpečnostní politiky těsnější spolupráci se Spojeným královstvím, v čemž bude pokračovat i Hollande. Bude ji prohlubovat s cílem posílit evropské obranné kapacity.Sarkozy rovněž oznámil návrat Francie do vojenských struktur NATO, o což se již dříve snažil Chirac. Hollande bude určitě nadále pokračovat v nastoleném směru, který podtrhla i Bílá kniha, vydaná Sarkozym v roce 2008. Před Sarkozym, za celou dobu trvání páté republiky, byly vydány pouze dvě takovéto knihy – v roce 1972 a 1994. Nyní, po pěti letech od posledního vydání, má být Bílá kniha nově zpracována. Se Spojenými státy, hlavními členy NATO, bude Hollande i nadále udržovat dobré vztahy, i když nebudou tak vřelé jako za Sarkozyho, nejproameričtějšího prezidenta Francie.

Nové vztahy s Tureckem a africkými zeměmi?

K určitému posunu dojde v otázce Turecka a EU. Francie dosud rozhodně stála proti možnému přistoupení Turecka do EU. Vztahy s Tureckem byly velice napjaté, zejména poté co parlament v lednu letošního roku odhlasoval zákon umožňující stíhat občany popírající arménskou genocidu. Přestože zákon byl nakonec Ústavní radou Francie odmítnut, vztahy byly jasně narušeny. Hollande je v tomto směru otevřenější, v rámci prezidentské kampaně v letošním roce odsoudil napětí, které panovalo mezi Francií a Tureckem za Sarkozyho. V dnešní situaci, kdy se hned vedle Turecka odehrává syrský konflikt, je nutné vnímat Turecko jako spojence. Hollande si uvědomuje, že Turecko v následujících pěti letech do EU téměř s jistotou nevstoupí, což se mu v zásadě hodí, neboť francouzské obyvatelstvo je proti vstupu Turecka do EU. Ovšem i když vyzývá znovu k zahájení dialogu s Tureckem, nezapomíná na to, že by Turecko mělo vyřešit kyperskou otázku či uznat arménskou genocidu.

Důležitým bodem francouzské zahraniční politiky jsou vztahy se Středozemím. V této oblasti se v nejbližších letech nerýsují žádné změny. Pro plánování spolupráce jsou důležitá setkání 5 + 5 (pět zemí jižních států EU a pět zemí Maghrebu), avšak hlavním institucionálním rámcem zůstává Unie pro Středomoří, kterou inicioval Sarkozy. V současnosti Francie pragmaticky dává přednost nikoli velkým vizím, ale konkrétním projektům, jako je například výměna univerzitních studentů či podpora infrastruktury.

Po mnoha letech, kdy byly vztahy Francie a některých afrických států založeny především na osobních vztazích hlav států, což bylo Francii často vytýkáno, chce Hollande, aby tyto vztahy byly otevřenější, a především založené na větší transparentnosti. Špatné zkušenosti měla Francie na začátku arabského jara, kdy i přes nastalé revoluce příliš dlouho stála za tuniským prezidentem Bin Alím. Snaha o nápravu a rychlejší reakce přišla s konfliktem v Libyi, kdy západní státy zahájily akci nad Libyí právě díky Sarkozyho aktivitě. Sarkozyho aktivita je to, co opozici u současného prezidenta chybí v souvislosti s palčivým problémem posledních měsíců – Sýrií. I když jako jeden z prvních vyzval syrskou opozici na vytvoření prozatímní vlády, kterou by Francie mohla uznat, se Sarkozyho činorodostí jsou jeho kroky nesrovnatelné.

Kontinuitu priorit naopak vidíme v odmítavém postoji Francie k možnosti, aby Írán vlastnil jaderné zbraně, uznávání práva Palestinců na sebeurčení a Izraeli právo na jeho bezpečnost.

Rychleji z Afghánistánu

Posledním klíčovým zahraničním tématem je francouzská přítomnost v Afghánistánu. Již Nicolas Sarkozy slíbil odchod francouzských vojáků z Afghánistánu do konce roku 2013, tedy o rok dříve, než budou staženi vojáci NATO. Hollande tento limit zkrátil o jeden rok – od 1. ledna 2013 zde již nebude přítomen žádný francouzský voják, přestože USA trvaly na setrvání až do roku 2014. Francie přítomna zůstane, i když ne přímo vojensky.

Hollande tedy prozatím následuje Sarkozyho v jeho nastolené zahraničí politice. Nepřichází s žádnou radikální změnou, ve své funkci je však teprve několik měsíců. Má před sebou dlouhé období, ve kterém se toho může ještě hodně změnit… Sledovány budou především jeho aktivity na poli evropském – právě ty ukážou, zda je Hollande schopný aktivně řešit krize.

Rozhodně lze říci, že nebude Sarkozyho následovat v jeho politickém stylu. Jeho kroky by měly být rozvážnější, a tedy účinnější a úspěšnější. Byla to právě hyperaktivita, která Sarkozymu nakonec spíše uškodila, když nebyl opětovně zvolen francouzským prezidentem. To se stalo teprve podruhé za páté francouzské republiky.

Hollande neotevřel dveře do Elysejského paláce v nejlehčím období. Spíše naopak – Evropa je zatížena evropskou krizí, svět sleduje s obavami krizi v Sýrii, ale zůstává opatrný v tom, jak se k ní postavit. Pokud Hollande chce dostát svému prohlášení, měla by se jeho aktivita mírně zvýšit. Zahraniční politika Francie se bude muset rovněž vyrovnat s ekonomickou krizí, která ji donutí utáhnout si opasek, což není dobrou zprávou pro vlastní pocit světové velmoci. Dnes se musí Francie spoléhat na své partnery – a Hollandova umírněnost může být dobrý začátkem.