Zahraničná politika

Stát, ať už tím byly myšleny ústavní instituce, byrokracie nebo místní samosprávy, se měl osekávat a zlevňovat, prostě měl stále více svých pravomocí přenechávat silám trhu a volné soutěži. Jak šel čas, stát se sice liberálům ani socialistům nijak umenšit nepodařilo, naopak narostl a nabobtnal, ale jeho obraz jako lidu nápomocné a ochraňující instituce podléhal korozi.

Pro mnohé se z něj stala hlavně dojná kráva, skrze niž protékala spousta snadno dosažitelných peněz, a služebníci státu – politici, úředníci a soudci – se především na těch nejvyšších postech samozvaně pasovali do pozice majitelů, kteří mohou se státem nakládat jako se svým soukromým majetkem.

Za samozřejmost se pokládala premisa, tak příznačná pro raný kapitalismus bez zodpovědnosti, že zisky náleží soukromníkům, ale ztráty a negativní ekologické či sociální externality jdou na vrub státu, respektive daňových poplatníků. Dokud ekonomika šlapala a státní rozpočet se pohyboval ve snesitelném minusu, problémy nebyly tak vidět.

Vypukla však finanční a hospodářská krize a naplno se obnažila nebezpečí slabého a nerespektovaného státu. Jedna korupční aféra stíhala druhou a v létě tohoto roku se paralýza státní moci projevila konkrétně, drsně a nemilosrdně. Začalo to zdánlivě prkotinou, přechodem na nový registr automobilů, který vinou manažerského šlendriánství zkolaboval, takže stovky lidí byly nuceny trávit letní dovolenou na úřadech, jen aby si mohly zaregistrovat automobil a získat „techničák“. Když se pak novináři dotazovali jednoho německého úředníka z podobné instituce, jak by situaci řešili v zemi Goethově, odmítal uvěřit, že s takovou banalitou může být vůbec nějaký problém, natož aby se z toho stala celostátní aféra kývající židlí ministra dopravy.

Pak ale přišla „zubatá s kosou“ a během metylalkoholové aféry si s sebou vzala několik desítek životů. Je jedno, jak a kdo ten jed nalil do láhví a neváhal ho distribuovat, úkolem efektivního státu a jeho represivních složek je takovým excesům předcházet, ne na ně jen hystericky reagovat.

Ve stínu umírajících se najednou státní aparát rozjel, hyperaktivní policie odhalovala jednu nelegální palírnu za druhou a spektakulárně zatýkala metylové desperáty. Bohužel pro 30 občanů pozdě. Česká republika tak vhodně obohatila svou pověst ráje neregulovaného hazardu s velmi hustou koncentrací automatů na počet obyvatel a země s předraženými telekomunikačními službami a nekvalitními řetězcovými potravinami o další atribut – krajinu prosáklou levným a pančovaným alkoholem.

Hřebík do rakve české hrdosti pak zatloukl frustrovaný vyučený kuchař a svářeč, který v severočeské Chrastavě několikrát vystřelil z plastikové pistole na Václava Klause, aniž by se někdo z prezidentovy ochranky obtěžoval svého chlebodárce chránit nebo útočníka zneškodnit. Karl Marx říkal, že dějiny se opakují, jednou je to tragédie, podruhé fraška. Svatá pravda. Atentát se totiž odehrál v den výročí sv. Václava, nejznámějšího českého světce, kterého Češi začali uctívat až po jeho smrti – mimochodem násilné smrti z rukou vrahů najatých jeho bratrem. Ano, i takto originálně my Češi slavíme den naší státnosti. Dohromady se tak skládá obraz nefunkčních státních struktur, na které se nemůže spolehnout ani prezident. Běžný smrtelník aby pak snad ani nevycházel z domu. Samozřejmě zabolí, když se podruhé v krátké době po sobě rodná vlast dostane do hlavních zpráv CNN i BBC v nepříliš lichotivém světle a je k smíchu národům blízkým i těm tisíce kilometrů vzdáleným.

A to nás ještě čekají volby… Sv. Václave, patrone české země, oroduj za nás!!!